Šestá řada Ano, šéfe patří k nejlepším TV pořadům. Ukazuje, že Česko je hra na Západ

18. listopad 2015

Ano, šéfe má už nějakou dobu pověst pořadu, který se dostává hlouběji, než by člověk od kuchařské reality show čekal. Skrze gastro osvětu, kterou Pohlreich prosazuje pojmenováváním nepřátel, jako jsou „kaťák, tuny sejra, který se u nás cpou do všeho, nebo prášky, polotovary a předpřipravená dochucovadla“, se v pořadu na konkrétních příkladech rozebírá povaha českého přístupu k podnikání. Šestá série, vzniklá pod vedením Hypermarket Filmu, obsahuje několik už teď legendárních dílů.

Kapitalista západního střihu versus české kutilství

Většina práce Zdeňka Pohlreicha spočívá ve snaze vštípit restauratérům základní pravidla hry. Přesvědčit je o tom, že jejich dodržování podniku prospěje víc než zkoušení nejrůznějších zázračných nápadů, jako je vymýšlení tematického stylu restaurace, vtipných názvů jídel nebo vaření „světových“ a exotických pokrmů ze zlevněných mražených potravin. V některých případech je přesvědčuje i o tom, že zaměstnancům je třeba vyplácet mzdu a že vydělávat na hracích automatech není košer – absurdní komedie z brněnské Bohémy nebo maloměstský horor z Ponorky v Mostě, jejíž majitel touží založit hospodu U Hovna, patří k nejlepším dílům, nejenom díky vykloubenosti restauratérských představ o podnikání. Tvůrčí tým Ano, šéfe si brzy uvědomil Pohlreichův potenciál a místo natáčení kuchařských výstupů podbarvených řvavou hudbou začal koncipovat jednotlivé díly jako poměrně komplexní dokumentární filmy o jednotlivých podnicích, nejen o jejich kuchyni.

 

Do značné míry je to práce dokumentaristy Víta Klusáka, který se na pořadu podílí od třetí série. Šestou sérii pod hlavičkou Hypermarket Filmu kompletně natočili Vít Klusák, Filip Remunda a Martin Dušek, kteří se také podíleli na výběru podniků a dramaturgii. Její tři nejlepší epizody se odehrávají na pražské Národní třídě, v lázeňských Poděbradech a v Trmicích, městečku sousedícím s jednou z nejhorších českých vyloučených lokalit – ústeckými Předlicemi.

Havel v podloubí

Majitel Sametové restaurace na Národní, před kterou u stolu vysedává dřevěný paskvil s tváří Václava Havla, má podobný styl podnikání jako dvojice, která odešla po odvysílání Pohlreichovy show z brněnské Bohémy. Na exponované lokalitě v centru města dává namísto ducha roku ’89 pocítit vekslácké devadesátky. Majitel téměř resuscituje historické události, když se dojímá při vyhazování rekvizit upomínajících na sametovou revoluci, a v závěru do očí lže bývalým zaměstnancům, kteří si přichází pro nevyplacené mzdy.

Epizoda z kuchařského učiliště v Trmicích začíná jako mise s cílem zjistit, co je důvodem stavu českého kulinářství. Postupně nabírá rysy bezpočtu (nejen) anglických reality shows (včetně těch s Gordonem Ramsayem), ve kterých se skupinka mladých lidí z chudé lokality snaží naučit řemeslu, které by pro ně mohlo být výtahem do vyšších pater společnosti. I v České republice dnes existují vyloučené lokality a rozdíly mezi životním stylem společenských vrstev se zvětšují. Výběrem učiliště na Ústecku se realitu podařilo dostat i do seriálu. Rychle se totiž ukazuje nejen to, že děti z Trmic nikdo pořádně vařit neučí, ale i to, že pro ně dost možná už nikdo neudělá víc, než o co se v rámci natáčení televizní reality show pokusili její tvůrci. Večeře, kterou má skupinka učňů připravit pro své rodiny v luxusní ústecké restauraci, dopadne dobře, přesto je ve vzduchu cítit spíš skepticismus a cynismus. Jsme prostě v Trmicích na Ústecku.

Lidé na úrovni

Majitel Grand Restaurantu pana Septima v Poděbradech se ze všech restauratérů v celé sérii snaží rozjet svůj byznys v co největším stylu. Svůj podnik chce otevřít „pro lepší lidi“, a ne pro „důchodce, kterým všechno zaplatí stát, přijdou v osmi a dají si jednu pizzu“. Epizoda vystihuje rozdíl mezi maloměšťáctvím restauratéra, který v každé druhé scéně mluví o „honoraci“ nebo „lidech na úrovni“, a uvažováním Zdeňka Pohlreicha: „Mně se nelíbí, jak ty kastuješ lidi. Ten má, ten nemá, ten je lepší, ten je horší… Tisíckrát si to můžeš myslet, ale na plnou hubu bych to nikdy neřek’.“ Pohlreich poděbradskému podnikateli dává pouze lekci zdvořilosti – myslet si můžeš, co chceš, nahlas se to ale neříká. Potvrzuje tak svoji roli kapitalisty západního střihu, který věří v tvrdou práci do úmoru, kvalitu a úsměvy pro zákazníky, podobně často však zdůrazňuje, že „lidi peníze mají“, velké porce a nízké ceny by nasazoval jenom blázen. Byznys je byznys a kastování k němu patří, jenom se o něm nemluví.

 

Texas burger v Mohelnici

Kromě vaření z čerstvých a lokálních surovin Pohlreich bazíruje také na nutnosti uvědomění si vlastní identity, od které se celý restaurační byznys odvíjí. Nejkřiklavějším příkladem popření identity a hry na světovost je v šesté sérii mohelnický grill bar vytapetovaný manhattanskými mrakodrapy. Grand Restaurant Septim v Poděbradech je zase zařízen ve francouzském stylu. Zdá se, že převládá přesvědčení o tom, že je třeba lidem k obědu prodat i show. „Tohle není jídelní lístek, to je televarieté,“ komentuje Pohlreich menu u pana Septima. Byznys si české hospody pletou se showbyznysem.

Šestá řada Ano, šéfe tak nepřichází s ničím, co bychom od Pohlreicha ještě neznali, i po šesti sériích však pořad vzniká s mimořádnou tvůrčí nápaditostí. Kontrast Pohlreicha a zdejších restauratérů potvrzuje, že alespoň na poli restauračního byznysu je Česko hrou na Západ.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.