Šílený Max: Zběsilá cesta s přímým vstřikováním „nitráku“ do vědomí
Trochu bizarní filmografie australského režiséra George Millera obsahuje kromě oscarového animáku o tančících tučňácích Happy Feet, druhého dílu prasátka Babe nebo rozverných Čarodějek z Eastwicku také jednu trilogii, která definovala žánr chmurné postapokalyptické „halucinace“. Mluvíme samozřejmě o dobrodružstvích Šíleného Maxe, původně motorizovaného policisty, kterému se proměnil filmový svět pod nohama.
Když Mel Gibson brázdil v roce 1979 ve svém nadupaném autě australské okresky, aby pomstil smrt svých blízkých, stal se malým bohem všech majitelů satelitů a videorekordérů a základem pro celou řadu podobně laděných snímků včetně kolosálního propadáku Vodní svět. Po třech dílech s postupně rostoucím rozpočtem i měřítkem se série změnila z podobenství o automobilismu na místy až sebeparodickou postapokalyptickou vizi. Společnost zdecimovaná nukleární válkou, nedostatek všeho, návrat ke kmenovému zřízení, vyšinutý „metalový“ design a voda, benzín a ženy coby nejcennější komodity se staly kánonem.
Málokdy se stává, že by režisér měl možnost udělat remake svého vlastního snímku. George Miller této možnosti využil ve svých sedmdesáti letech s vervou nadšeného debutanta, který se příliš načichal v dílně, a své původní ideji zvýšil několikanásobně oktanové číslo. Tentokrát je Max opravdu šílený a jeho cesta skutečně zběsilá.
Tom Hardy připomíná v titulní roli spíš batmanovského padoucha Banea. Podrážděně brblá pod maskou ukovanou z vidlí a místo dialogů se věnuje fyzické akci. Na té je snímek také kompletně postaven. Stejně jako notně přehnaný design automobilů stíhajících se pouští a chrlících plameny je v režimu turbo i veškerá herecká akce, patřičně akcentovaná dynamickým střihem, zrychlováním a zpomalováním filmu i efektním zoomováním kamery. Miller sice není tak radikální střihač jako například Paul Greengrass, ale rozhodně natočil jeden z nejsvižnějších akčních filmů současnosti.
Právě důraz na akci a její dovedné režírování umožňuje reflektovat scénář až v druhé řadě. Příběh slouží obrazu, děj a nápaditost jednotlivých akčních scén jsou podstatnější než mýtus samotný. I o něm však George Miller řadu let přemýšlel a skrze náznaky, názvosloví i výtvarné prvky odhaluje poměrně komplexní a funkční svět s vlastními pravidly. Přesto se Max nemůže v poslední třetině vyhnout repetitivnosti a chladnutí motoru. Ve snaze dovyprávět osudy figur si pomůže sice logickým, ale poněkud chabým zvratem. Jízda sice pokračuje, jen už není způsob, jak ji udělat velkolepější.
Šílený Max je ve své podstatě parafrází na klasickou pohádku o princi, který zachraňuje princezny a osvobozuje království, kde je zakázáno se smát a zpívat, jenže ve stylu takříkajíc „over the top“. George Miller je ve svém skoku přes čáru dobrého vkusu tak pozorný, puntičkářský a důsledný, že nelze jeho halucinogenní jízdě krutým světem přehnaných barev, figur a tvarů odolat. Ohnivá kytara, lidské dojnice, těhotné modelky, Ripleyová 2.0 a víra v to, že „co je chromový, to je hezký“, umožnily fenoménu Šílený Max se znovuzrodit a dozrát do podoby a rozměrů, které nikdy neměl.
Navzdory komiksovému kánonu současného Hollywoodu, který spíš než filmy točí reklamy na nezávadné plastikové hračky pro dětiny všech generací, je Šílený Max obnaženým vědomím totálního blázna, který však dobře ví, co dělá, a kterému někdo v nestřežené chvíli dovolil si hrát.
Hodnocení: 80 %
Mad Max: Fury Road – George Miller, Austrálie/USA, 2015, 120 min.
