Složitá a výstřední Blanche a Marie Na zábradlí
Pražské Divadlo Na zábradlí uvedlo letos v české premiéře hru švédského spisovatele Pera Olova Enquista Blanche a Marie. Složitá a výstřední inscenace režiséra Jana Nebeského upoutá scénou, kostýmy, hereckými výkony, ale na druhou stranu vzbuzuje i rozpaky.
Hra Pera Olova Enquista Blanche a Marie vyrůstá z konkrétních životních peripetií Marie Curie-Sklodowské a její asistentky Blanche Wittmanové. V jednotou času a prostoru nijak nespoutaném světě hry se prolínají fantaskní výjevy, vzpomínky, osobní zpovědi. Zaznívají otázky po povaze a měřitelnosti lásky, zpřítomňuje se věčný rozpor racionality a iracionality, světa mužů a světa žen. Zaznívají tóny strachu z vlastní konečnosti, nedokonalosti i křehkosti existence člověka. Velmi složitý a vrstevnatý text dramatu sám o sobě představuje výzvu. A co teprve, když se ho v pražském Divadle Na zábradlí ujal režisér Jan Nebeský.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
To Enquistův text, vystavěný na principu volné asociace a nesourodě vrstvených dialogů, ještě více ztěžkne a uzavírá ho. Nebeský opět nešetří výstřednostmi. Křiklavý light design nápaditě pracuje s motivem modrého fluorescentního světla - zhoubného záření radioaktivity, ale i zhoubného záření lásky. Obě dovedou člověka zraňovat, mrzačit a deformovat. Kostýmy Jany Prekové zrcadlí proměny postav a dodávají hře nádech dekadentní estetiky. Hemžení na chytře rozvržené scéně připomíná tu zádumčivé rozjímání, tu surrealistický očistec, tu zase rozpustilý kabaret. V souladu s tím vede Nebeský i herce.
Jeviště je přeplněno gesty, malými špílci i extravagantní choreografií. Strnulost a civilní dikce se střídají s hysterií, výbuchy emocí a nepřirozenou intonací. Sledovat Blanche a Marii chvílemi znamená přejíždět si žiletkou po holé kůži. Křiklavost, afekt, nepochopení mezi postavami - vše je dovedeno ad absurdum. Jakoby se hysterie, jeden z prvků Enquistova textu, stala základním stavebním kamenem Nebeského inscenace.
Blanche a Marie diváka zahlcuje detaily, rekvizitami i poutavým scénickým provedením. Jenže podobně jako v případě Nebeského režijního počinu Arnie má problém, i tady se stále vkrádá dojem, že inscenace divákovi složitý dramatický text spíše šifruje než otevírá. Pod slupkou barev, světel, kostýmů a gest je nesmírně těžké vnímat Enquistovy propracované myšlenkové pochody. Vyhrocený protiklad křehkých žen, které váží atom lásky, a škrobených mužů, kteří nezúčastněně analyzují jejich traumata, se v Nebeského podání občas cíleně mění v grotesku a oživlé loutkové divadlo. Složité postavy se zplošťují a drama připomíná psychoanalytickou seanci. Režisér zná výkladový klíč k duši svých postav a táhne s nimi jako zdatný šachista.
Jen divák se může cítit trochu odstrčený, jakoby ani nebyl v téhle vybrané a skvěle zahrané partii příliš vítán. Svět jeviště mu svoje dvířka pootevírá jen na tři prsty. Hudební vsuvky v podání herecké all star kapely Buzerant dojem izolace jen posilují. Vtipná bigbeatová show vyznívá na okrajích Nebeského inscenace svým způsobem jako zlomyslný vtip.
Přijmout Blanche a Marii bez výhrad je nemožné. Stejně nemožné je však inscenaci Divadla Na zábradlí zatratit a odmítnout. Má totiž nepopiratelnou vnitřní sílu a přitažlivost. Dokáže provokovat, vyzývat i klást otázky a přes svůj chladný odstup i probouzet emoce. Pravda, nijak pozitivní a povznášející. Zdaleka ne vždy vítězí láska nad nicotou a lidský intelekt nad věcmi. Jestli právě tohle chtěl Nebeský svým pojetím zvýraznit, dílo se podařilo.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
