Spolek Ústav úžasu prohlubuje intimní možnosti bytového divadla
Jakub Folvarčný kolem sebe dlouhodobě koncentruje skupinu lidí, se kterou intenzivně tvoří. Vloni v prosinci založil spolek Ústav úžasu a ve svém ateliéru v pražských Holešovicích začal pravidelně hrát bytové divadlo. První inscenací připravenou pro tento prostor je intimní zpověď depresivní teenagerky Život je navždy.
Bytové divadlo není v Čechách příliš frekventovanou divadelní aktivitou. Podle šéfredaktora časopisu Svět a divadlo Karla Krále, který se také zúčastnil ojedinělé produkce ve Folvarčného ateliéru, je ale tato divadelní forma na vzestupu. „Myslím, že jsem tehdy v 90. letech měl pravdu, že by se tady bytové divadlo nechytalo, ale domnívám se, že dneska zažívá vzestup a dělají se zajímavé věci tohohle typu. Myslím, že je to zajímavý, intimní žánr.“
Bytové divadlo rozvíjí i Jakub Folvarčný, vedoucí spolku Ústav úžasu. „Spolek je relativně nový, založili jsme ho vloni. Nejdřív to byl jenom název, ale plán byl takový, že se pod tou hlavičkou sdruží všechny moje aktivity, jak sólové, tak se skupinou, která kolem mě přirozeně existuje. Konečně bude asi po osmi letech možné moje věci dohledat na jednom místě. Zároveň došlo k tomu, že se podařilo zrekonstruovat můj ateliér do podoby, kdy je přístupný veřejnosti,“ říká o spolku Folvarčný. „Provoz by neměl být hektický, spíš pro radost. Je to místo, které vnímám jako prostor pro setkávání, sdílení a boření hranice divák, herec, performer, kritik, režisér, osvětlovač. Všechny bych je raději vnímal jako jednu společnost, která má ráda divadlo. Měli by si uvědomit, že dneska spolu stojí někde na okraji zájmu, a proto spolu musí držet,“ dodává.
Důležitou součástí tvorby je pro něj právě jedinečnost a atmosféra místa. „Sázím taky na ten prostor, myslím si, že v Praze podobný neexistuje. Možná někdo dělá bytové nebo komorní divadlo, ale tohle je za hranicí běžného očekávání, co se týče útulnosti, vstřícnosti nebo pohostinství. Není tam sice kavárna, ale mělo by to fungovat jako návštěva.“ Diváci tak po příchodu dostanou teplý nápoj a během představení si mohou říct o cigaretu.
Soubor dává o svých aktivitách vědět mimo e-mail, web a sociální sítě i jinými způsoby. „Myslím si, že ‚šeptanda‘ vymizela. Pro mě je to hnusné slovo, ale ten fenomén už neexistuje. Lidi úplně zdegenerovali v tom, jaké informační kanály používají jako směrodatné. Místo vstupenek rozdáváme ručně dělané pozvánky. Jde nám o to, aby na příští reprízu přišli lidi, klidně v počtu jeden, které oslovil někdo, kdo to viděl, pakliže mu přijde, že to za to stojí a pozvaný si představení užije,“ dodává Folvarčný.
Do místnosti se vejde maximálně třiadvacet diváků, kteří si mohou posedat různě po prostoru. Kontakt mezi nimi a herci je velmi intenzivní, třeba herečka Mariana Čížková se diváků přímo dotýká dlaní. Na přímý kontakt s publikem je zvyklá, ale Folvarčného styl dodává podle ní bytovému divadlu ještě další rozměr. „Hodně jsme hráli nějaké site specific věci nebo děláme různé sociální divadlo, kde jsou živé interakce s lidmi. Takže už nějakou zkušenost jsem měla, ale tady je to opravdu jiné. Mně se to líbí v tom, že přijdou diváci, udělám jim svařák nebo čaj a chvilku si povídáme. Zahrajeme to a posléze odejdeme s diváky do hospody. Nejde jenom o představení, ale celou věc kolem, co většinou v divadle nebývá. Člověk se zavře do šatny, odehraje si to, ukloní se a tím končí. Tady je to jiné, a proto to mám ráda,“ uzavírá.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
