Street artista Noneck: V Indonésii maluje každý, kdo má ruce a nohy

Pocházíš ze Zlína, kde díky místní uměleckoprůmyslové škole asi nebude výtvarno sprostým slovem. Dočetl jsem se, že tě v začátcích ovlivnila otrokovická crew PH. Čím se odlišovala od zbytku scény, proč tě tolik zaujala?
Když jsme začínali dělat graffiti, bylo všechno propojené s hip hopem. Setkání s PH bylo naprosté zjevení, které vybočovalo ze všech kolonek. Byli to čilí pankáči, vegouši, alternativci, mající všelijaké grindcoreové kapely. A k tomu dělali graffiti. Jejich projev byl naprosto syrový, žádné vyleštěné tvary a šipky. Používali techniky, které teď začínají být trendy, např. probodávání sprejů nebo rozmazávání rukama.

Po grafické stránce jsi na domácí scéně poměrně ojedinělým úkazem, stejně jako znojemský výtvarník Keim. Vy dva se znáte už 12 let, letos jste měli společnou výstavu v Chebu. Co vás spojuje po umělecké stránce?
Ten výrazný prvek je tam podobný. Sešli jsme se nejen lidsky, ale i tím projevem. Ve dvou se to lépe táhne. Určitě se víc díváme do světa než na naši scénu. Oba máme rádi abstraktní umění – od konstruktivistů po kubismus. Je taky spousta skvělých abstraktních muralistů, např. z USA. Polsko je taky fantastické.

Když si zmínil kubismus, vzpomněl jsem si na Picassovu Guernicu. Kladeš větší důraz na vizuální stránku než na sociální kontext svých děl. Míváš ale někdy pocit, že bys chtěl street artem komentovat společenskou situaci?
Tendence tu byly, udělal jsem pár děl, která reagovala na politickou scénu, pár takových guerillových záležitostí u nás ve Zlíně. Když se měly kácet stromy, přetřel jsem je na červeno, jako by krvácely. Nic velkého.

Street artista Noneck v Indonésii|foto: Instagram umělce Noneck

Tvůrci z řad street artistů bývají kritizováni za to, že se přesouvají do galerií a ztrácí původní autenticitu. Jak ty vnímáš rozkol mezi ulicí a galerií?
Myslím, že je to přirozený výběr. Když začínáš v patnácti, tak máš ulice po dvaceti letech plné zuby. Pak samozřejmě ale taky záleží, jak se to člověku podaří převést na plátno. Sám zažívám, že mi věci přemístěné z ulice prostě nefungují.

Momentálně jsou na vzestupu headsety na virtuální realitu a začínají být hojně využívány v uměleckém prostředí. Na trhu už jsou i speciální štětce pro 3D malbu. Lákalo by tě pomalovat virtuální prostor?
Určitě, samozřejmě. Bral bych to ale asi jenom jako perličku, zakládat si na nehmatatelné digitální formě není úplně můj šálek kávy.

Jakým způsobem může internet přispět k vývoji street artu?
Je to kanál, jak distribuovat svou tvorbu k dalším divákům. Když jsem poslední rok tvořil v Indonésii, byla to pro mě jediná platforma, jak se dostat k lidem doma. To vzájemné propojení je klíčové.

Už jsi to nakousl – strávil jsi rok v Indonésii, kam jsi původně odjel za známými, a nakonec zůstal na studijní pobyt. Popiš nám trošku, jak to začalo.
Původně jsem tam opravdu odjel normálně jako turista na měsíc, protože jsem potřeboval v zimě na chvíli vypnout. Nejsem moc zimní tvor. Beru si barvy, kamkoli jezdím. Strašně se mi v Indonésii zalíbilo – objevil jsem tam svobodu pouliční tvorby s krásnými panoramaty a zákoutími asijských měst. Po návratu jsem hledal cestu, jak tam znovu odjet na delší čas. Naskytla se možnost odcestovat skrze jeden studijní program, který nabízí indonéské školství. Měl jsem štěstí, vybrali mě a mohl jsem odjet na rok. Ještě bych upřesnil, že jsem nebyl na Bali, ale na Jávě.

Hádám správně, že urban prostředí a příroda jsou tam hodně provázány?
Ano, tam interiéry splývají s exteriéry. Je to tropická země, kde je vedro, hodně věcí se řeší přímo v ulicích.

Street artista Noneck v Indonésii|foto: Instagram umělce Noneck

Jakým způsobem se indonéský pobyt projektoval do tvé tvorby?
Spoustu věcí, které jsem s Keimem dělal, jsme tvořili napůl. Teď jsem odjel sám a musel jsem se realizovat bez jakýchkoli kompromisů, což mě posunulo zase někam jinam. Byl jsem zvyklý na velkoformátové věci, ale tam je vše členité, neexistuje takřka souvislá stěna. Najednou jsem zjistil, že musím svoje věci přizpůsobit prostředí a také počasí. Musel jsem to často zvládnout během pár hodin.

Myslím, že jsi asi nebyl na ulicích jediný, kdo sprejoval, zároveň hádám, že v Indonésii nefunguje žádná silná graffiti scéna. Jaká je tedy tamější situace?
Velký omyl. Pro představu: město Jogja má 8 graffiti shopů, což nemá snad ani Berlín. Dalo by se říct, že tam maluje každý, kdo má ruce a nohy. Je to dané místní benevolencí, nikomu nepřijde, že by to byl vandalismus. Neviděl jsem pomalovanější město. Určitě bych doporučil mého kamaráda, který si říká LOVE HATE LOVE, který mi tam hodně pomohl.

Kolik mohlo být nejmenším sprejerům?
Byly to děti ze základky. Když jsem si kupoval barvy v obchodě, došly s pár tisíci rupiemi, co si uškudlily, a kupovaly si trysky. Nicméně tam byli i staříci, kteří se spíš věnovali svým tradičním vzorkům.

Pozvánka na vernisáž:
NONECK IS BACK, 19.10. – 23.10., bar U Pštrosa, Zlín

Benevolence vůči street artu není ve světě samozřejmostí. Spousta lidí od graffiti mluví o tom, že ilegalita je něco, co je motivuje malovat. Pracuješ radši, když víš, že na tebe nikdo nenaletí s pendrekem?
Mám to už radši klidnější. Doma tvořím rozsáhlejší kompoziční záležitosti, u kterých probíhá třeba i dialog s majitelem objektu. To byl jeden z cílů mé cesty, vyblbnout se někde, kde je street art legální. Mohl jsem si tam prostě dovolit, co jsem chtěl, a limitoval jen sám sebe.

Takže by tě nelákalo jet do pásma Gazy a postříkat tam zeď?
Mě láká malování spojené s cestováním, takže bych se tomu nebránil. Tam nebude brán street art jako vandalismus, nebezpečí tam bude v něčem jiném.