Supergirl jako žena, aktivistka i lesba. Komiksové seriály nás berou na novou procházku známým terénem

Poněkud překvapivě otevírá nejvíce společensky ožehavých témat seriál Supergirl, který může působit jako „odlehčená podívaná pro dívky a ženy“. Přitom právě limitní aspekty feminity ve vztahu k mužům – ale i ženám – udávají tón leitmotivu seriálu.

Mocná žena a silná žena

V jeho první sezóně dcera Kryptonu svádí boj o záchranu svého města se znepřátelenými mimozemšťany, zároveň se ale musí vyrovnávat s nově nabytým statusem veřejné osobnosti vládnoucí velikou mocí. S tím jí pomáhá postava mediální magnátky Cat Grant (ztvárněná nepřehlédnutelnou Calistou Flockhartovou), která prostřednictvím spravovaného mediálního impéria obraz Supergirl v plných konturách stvoří jako svou projekci v kolektivní mysli společnosti. Mytologické perspektivě Supergirl se tak dostává reálného společenského ukotvení.

Cat Grant přitom pozici úspěšné ženy „ve světě mužů“ nenahlíží jako nevyhnutelný výsledek procesu defeminizace, silového boje, který nezná pravidla, ale ani definitivní konec. I přes náladovost, rozmařilost a nevyzpytatelnost jsou to sebereflexivní komentáře Cat, co ji vyděluje z řady korporátních sociopatů a psychopatů. A také to, co Supergirl nakonec pomáhá s přijetím modelové role jako vzoru pro další ženy toužící po seberealizaci bez konvenčních limitů.

Ze seriálu Supergirl|foto: The CW

Je to o lásce

Druhé sezóně prozatím udává tempo milostný poměr mezi nevlastní sestrou Supergirl Alex Denversovou a policistkou Maggie Sawyerovou. Jde vlastně o do několika epizod seriálu rozložené líčení procesu coming outu u dospělé ženy. Alex ke svému uvědomění homosexuální orientace dochází prostřednictvím sílících sympatií k Maggie, která si coming outem prošla už před časem. Ta svůj dřívější sociální status „mexikánské lesbické holky na malém americkém městě“ přirovnává k situaci mimozemšťanů v seriálu, pro které má i z toho důvodu větší pochopení než majorita heterosexuálů.

Vše pak vrcholí scénou, v níž se Alex snaží své rozpolcené pocity popsat nevlastní sestře a přitom prochází hlubokou osobní úzkostí ze všech možných personálních a sociálních konsekvencí, ke kterým takové vystoupení vede. Důležité ale je, že jejímu coming outu předchází milostné vzplanutí zobrazené naprosto identicky jako v případě heterosexuálního vztahu. Seriál tím sděluje, že na úrovni podvědomé, emocionální neexistuje rozdíl mezi láskou heterosexuální a homosexuální a coming out a pocit odlišnosti jsou rozumem a společností vnucované konstrukty a mechanismy.

I mimozemšťani jsou nelegální imigranti

Ze seriálu Supergirl 2|foto: The CW

V souvislosti s výsledkem amerických prezidentských voleb pak nabývá na významu imigrantská tematika a s tím související stupňující se xenofobie. Superhrdinové jako Supergirl jsou možná s to vypořádat se s konkrétní hrozbou víceméně jakékoli síly, jejich schopnosti se ale při střetu s hlasem veřejnosti neseným globálními médii ukazují jako nedostačující. Do hry pak vstupuje politika a i činy hlavních aktérů komiksových seriálů se musí uzpůsobovat tomu, jaký mediální odraz vyvolají. Nestojí totiž nad systémem, jsou jeho součástí.

Mimozemští trosečníci jsou v seriálu Supergirl většinou veřejnosti nahlíženi jako hrozba, pro jejich odlišnost a neznámé záměry. Přitom jsou už delší dobu tajně součástí lidské společnosti a podílejí se na jejím chodu. Z titulní postavy se tak vedle bojovnice proti zlu stává také zastánkyně práv menšin. A její vigilantský status „maskované ochránkyně práva“ proto není opodstatňován jen konvenční touhou ochránit svůj civilní život a zajistiti bezpečí blízkým lidem. Jde o manifestaci pozice společenské vyděděnosti. Supergirl jako taková (na rozdíl od jejího civilního alter ega Kary Denvers) žádnými oficiálními právy nedisponuje, stejně jako všichni ostatní mimožemšťané. A jen takto, v přestrojení a ve spolupráci s vládními institucemi, může dosáhnout změny neuspokojivého statu quo.

Komiksové seriály jsou ideální platforma

Je to právě ideová hybridnost, co činí z komiksových seriálů skutečně zajímavý formát. V podstatě archetypální příběhy o střetu dobra a zla slouží jako médium pro prezentaci aktuálních společenských problémů. Opravdová superhrdinskost totiž už dnes nespočívá ve vítězstvích v nekonečné sérii násilných bitek s padouchy – to jsou jen nezbytné figury –, ale v jemném zpochybňování zakonzervovaného společenského stavu odráženého v seriálových modelech: Supergirl jako v první řadě silná žena ve slabých chvílích a aktivistka hájící práva menšin, láska jedině bez příznaku a společenských i vypravěčských filtrů.

Jsou-li komiksy a komiksové adaptace už v podstatě známým terénem, pak společenské aktualizace představují, řečeno s Umbertem Ecem, nové procházky nabízející netušený výhled a poučný prožitek. Kdo jiný než Supergirl nebo třeba Superman by měl z obrazovek poučovat nastupující generace o tom, že nenávidět cizí lidi, které neznám, je špatné a že je jedno, jestli jsme holka, nebo kluk? Důležité je to, jací jsme a co děláme. Akorát že pro internetovou generaci 21. století už takové gnómy nemohou mít podobu legendárních Supermanových bonmotů, ale musí být poněkud sofistikovanější.