Temnota mezi šálky zatraceně dobré kávy. Proč máme pořád tak rádi Twin Peaks?
„Tahle země je plná kamioňáků,“ vyslovuje v prvním z nových dílů Twin Peaks jedna z postav o poznání zemitější poznámku, než jsme z původního seriálu zvyklí. Dojde ale i na starý známý mile praštěný tón – nejpozději tehdy, když dáma s polenem připomene zástupci šerifa, že „něco chybí“. Laura Palmer dodržela slovo, agent Cooper je po pětadvaceti letech znovu (nebo stále) v červeném pokoji, Lynch se nezařadil k režisérům, kteří na staré úspěchy navazují nostalgickými vzpomínkami nebo béčkovými prequely, a uprostřed zlatého věku televize se vrátil seriál, který inspiroval celou generaci tvůrců dnešní quality TV. Kde všude se dá vystopovat jeho vliv a proč máme Twin Peaks tak oddaně rádi?
Ani dnes nemáme soutěžícího, který v AZ kvízu prozradí, že jeho koníčkem je sledování televize, za intelektuála. Za posledních dvacet let se ale program televizních kanálů výrazně zlepšil. Sem tam se sice na obrazovce objeví herec natřený načerno, aby vypadal jako Bob Marley, v první polovině 90. let však bylo normální sledovat Čundrcountryshow. Přesto, že kvalitních českých věcí zatím moc není, i u nás existuje povědomí o televizních seriálech, které se podle některých mohou podnětností rovnat románům.
Idiot box
Ve Spojených státech se v 90. letech televizi přezdívalo idiot box. Vysílaly se komedie s umělým smíchem, kriminálky o policajtech a právnících, Beverly Hills, Melrose Place a další legendy. Celá 80. léta obrazovce dominovaly světoznámé soap opery Dallas a Dynastie o amerických naftařských klanech, které po revoluci s údivem sledovalo i české publikum. Úžas nad tím, že seriály nemusí být pitomé, ale nepřišel až v posledních deseti letech, kdy jsme si oblíbili Breaking Bad, True Detective, Mad Men nebo Game of Thrones a začal se používat pojem bingewatching (nepřetržité sledování celé série v kuse). Moment poznání, že hranice jsou úplně jinde, přišel už ve chvíli, kdy zavražděná Laura Palmer pošeptala agentu Cooperovi jméno svého vraha. Ve snu.
David Lynch a Mark Frost tehdy ukázali, že i v televizi se dají dělat „nové vlny“ a že skutečně může existovat něco jako auteur TV. Přesto, že seriál nemohli dovést do konce tak, jak si představovali (televize ABC výrazně zasáhla do podoby druhé sezony a donutila autory prozradit vraha mnohem dřív, než zamýšleli), pro mnoho dalších se Twin Peaks stalo klíčovou inspirací. Jedním z nich byl i David Chase, tvůrce seriálu o rodině Sopránů, který se často uvádí jako první položka na seznamu quality TV. „Twin Peaks sice bylo surreálné a velmi specifické, skutečný život přesto připomínalo mnohem víc než seriály, na jaké jsme tehdy byli zvyklí. Mě osobně taky vždycky zajímala místa, kde se příběhy odehrávají. Dřevorubeckému městečku v lesích jsem věřil. Navíc to bylo vizuálně úplně jinde než většina ostatních věcí,“ říká Chase v rozhovoru s filmovým publicistou webu Vulture, který s Chasem rozebírá vliv Twin Peaks na The Sopranos.
Akta X, Zločin i Atlanta
„Vizuální vynalézavost Twin Peaks otevřela dveře, kterými rádo prošlo všechno od Akt X až po Sopránovy,“ píše filmový publicista webu Vox Todd VanDerWerff. U některých titulů je inspirace zjevná na první pohled (teenagerský seriál Riverdale), u jiných se projevuje jen nenápadně (surreálný humor Atlanty). „Seriál spustil poptávku po příbězích z maloměsta a výstředním humoru. Na dnes už nefunkčním kanálu WB z toho jednu dobu vycházelo všechno včetně Gilmore Girls,“ pokračuje VanDerWerff. „Další se inspirovali vypravěčským experimentováním, vršením jedné záhady na druhou, propracovanými příběhy jednotlivých postav a tajuplnými vhledy do temnoty. Tento aspekt nejlépe zachytily dva seriály Damona Lindelofa, bez toho, aby jej otrocky kopírovaly. Jak Lost (Ztraceni), tak Leftovers (Pozůstalí) se odehrávají v podobném nejasném spirituálním prostoru.“ Twin Peaks ovlivnilo nejen americké tvůrce. Nejoblíbenější severský seriál Zločin (Forbrydelsen), který odstartoval skandinávské seriálové šílenství, také začíná zmizením místní teenagerky a pokračuje (ovlivněn snad i další seriálovou legendou The Wire) prozkoumáváním vztahů a souvislostí mezi jednotlivými obyvateli, společenskými vrstvami a institucemi ve městě. Dokonce i dnes tak populární podcasty jako by následovaly osvědčenou formuli „začni vraždou mladého člověka a od ní rozplétej nitky napříč zkaženým maloměstem“. Nejznámější Serial i loňské In the Dark popisují případy, které se skutečně staly, inspiraci fikcí ale nezapřou.
Hrůzostrašné a všední
Na otázku, proč je Twin Peaks tak dobré, existuje příliš mnoho odpovědí. Jednou z nich může být hybridní charakter seriálu. Kombinuje až neuvěřitelné množství žánrů, vlivů a témat, které se vzájemně netlučou, ale podporují. Kromě zjevné spřízněnosti s telenovelami se do seriálu otiskla devadesátková popularita thrillerů o sériových vrazích i osmdesátkové policajtské seriály. „Má to být klaunsky vtipné nebo závažné? Nemá to být horor? Komedie pro celou rodinu? Satira? Díky unikátní směsi vlivů je odpověď na všechny tyhle otázky: ano,“ analyzuje VanDerWerff. Svoji roli sehrála i kombinace dvou rozdílných autorských vkladů, Frostovy dřívější televizní zkušenosti s konstruováním komplikované zápletky a Lynchova filmového (a malířského) backgroundu. Nekončící popularitě Twin Peaks pak kromě nesporné geniality seriálu nahrává i lehkost, s jakou se z kultovních momentů seriálu tvoří internetové memy, gify a další odkazy. „Nemůžu se dočkat, co Twin Peaks způsobí na sociálních sítích,“ citují New York Times šéfa programu televize Showtime Garyho Levinea. „Už tehdy v 90. letech byl seriál v určitém smyslu virální.“
Publicisté, kteří rozebírají těžko uchopitelnou podstatu Twin Peaks, často používají slovní spojení jako „meditace nad dobrem a zlem“, klíčovým rysem jmenují lynchovskou snovou logiku a tu a tam parafrázují výroky, kterými začátkem 90. let popsal zemřelý spisovatel a publicista David Foster Wallace podstatu celé Lynchovy tvorby. Podle Wallace, který byl jeho velkým fanouškem, spočívá v mísení „hrůzostrašného se všedním“. Podstata lynchovství je podle něho v „ironii, kterou toto mísení produkuje a naznačuje neustálou přítomnost zla pod povrchem každodennosti“. Definovatelnost Lynchova nejvlastnějšího elementu je podle Wallace přesto obtížná a možná jen ve vztahu k právě vnímanému. „Když ho vidíme, poznáme ho,“ shrnuje v roce 1996 a poznamenává, že pro něj osobně „lynchovská dekonstrukce divné ironie banality“ ovlivnila způsob, jakým uvažuje o světě.
Umění groteskního vznešena
Podle VanDerWerffa plyne tento lynchovský element z filmařova vztahu k americké nevinnosti, přesněji řečeno strachu z jejího mizení. Naznačují je momenty jako ten z dineru, typické americké jídelny, která patří v Twin Peaks nešťastně zamilované Normě. Mezi šálky zatraceně dobrého kafe a talířky s třešňovými koláči se Cooperovi zjeví připomínka temnoty, věčně číhající na příležitost všechno dobré proměnit v parodii sebe sama. Lynchovství rozebírá i Slavoj Žižek v nedávno vydaném sborníku textů nazvaném Lacrimae Rerum. Žižek zdůrazňuje, že je třeba Lynchovo okouzlení nevinností a dobrem brát zcela vážně, i přes zdánlivě satirický tón jeho filmů i Twin Peaks. „Když v Modrém sametu začne Laura Dern znenadání líčit Kyleu McLachlanovi svou vizi bezútěšného světa, jenž se začne náhle plnit červenkami a jejich zpěvem, (…) je klíčové na tuto scénu nevinné blaženosti nepohlížet s cynickým odstupem,“ vysvětluje filozof. „Samozřejmě, v poslední scéně filmu vidíme červenku, jak ve svém zobáku drží mrtvého brouka. (…) Avšak stejně jako jsou na plátnech prerafaelitů rajská blaženost a zhnusení nad zkažeností života pouze dvěma stranami téže mince, bylo by nesprávné si tento poslední záběr vykládat jako ironickou subverzi extatického výlevu Dern, která popisuje červenku jako ztělesnění ryzí dobroty. Není snad nejvýstižnějším příkladem této radikální dvojznačnosti Laura Palmer z Twin Peaks, extrémně prostopášná dívka, která se oddává promiskuitnímu sexu a bere drogy, a přesto se jí po mučednické smrti dostává vykoupení a opětovně získává svou nevinnost?“
Kapitola v Žižekově sborníku, která se věnuje rozboru Lynchových filmů, se nazývá Umění groteskního vznešena. Wallace Lynchův vztah k americké nevinnosti mimoděk vystihuje velmi podobně – přirovnáním svého oblíbeného filmaře k jiné popkulturní ikoně, Michaelu Jacksonovi.
Soap opera s velkým srdcem
Momenty laskavosti, optimismu a víry v to dobré v člověku jsou přesně tím, co kromě surreálného humoru na Twin Peaks nejspíš milujeme nejvíc. „Je to seriál o všem, ale z toho všeho i o specifických malinkatých věcech, jako je dobrý šálek kafe, pocit, který zažijete, když přijdete o dítě nebo když víte, že naposledy mluvíte s dobrým kamarádem,“ píše VanDerWerff. „Ano, je to podivný příběh, ale v podstatě je to hlavně soap opera s velkým srdcem,“ poznamenává po zhlédnutí první z nových epizod, kde Hawk telefonuje s nemocnou Catherine E. Coulson, představitelkou dámy s polenem, která před dvěma lety zemřela.
„Kdybych se někdy ztratil, doufám, že vy budete tím, koho vyšlou mě hledat,“ vyslovil kdysi před pětadvaceti lety Cooper při loučení se zástupcem šerifa Hawkem. Začátkem třetí řady vidíme, že se Hawk na záchrannou výpravu za Cooperem nejspíš brzy vydá. Zároveň se však zdá, že laskavosti a praštěné roztomilosti bude tentokrát v seriálu o dost méně. Hranice představ o příbězích, které můžeme sledovat v televizi, Lynch po pětadvaceti letech opět posouvá zase o kus dál. Tentokrát je v jeho pozici vhodná chvíle na to, být opravdu nekompromisní.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
