Trabantsútra do posledního dechu

Žlutě natřené trabanty projely už pět kontinentů a daly při tom vzniknout poetice, která se pohybuje na pomezí okouzlení pionýrskými výpravami dua Hanzelka/Zikmund a kutilskou houževnatostí Přemka Podlahy. Základním mottem Dana Přibáně a jeho crew je pouštět se tam, kam se už vydali mnozí, ovšem ve vozidlech, která pro podobné končiny nejsou rozhodně vhodná. Dokumentární záznamy přejezdu Hedvábné stezky, Afriky a Jižní Ameriky vykazovaly v podstatě dva základní trendy – rostoucí kvalitu dokumentárních záznamů a stále silnější důraz na osoby cestovatelů, které postupně lehce zastiňují samotnou krajinu, kudy tzv. žlutý cirkus projíždí.

Novinkový celovečerák Trabantem do posledního dechu je vyvrcholením tohoto směřování. Za prvé: technicky jde o nejpropracovanější díl pentalogie, který vedle kvalitní dokumentární kamery nabízí i efektní POV snímání, působivé dronové celky a hrátky s filmovým časem. Pokud rané trabantí odysey měly příchuť filmařského kutilství, novinka je dílem plně profesionálním. S tím ale souvisí i druhý zmíněný trend. Lepší způsoby snímání neslouží k tomu, aby si divák vychutnal drsnou pustinu Austrálie nebo serpentiny Východního Timoru, kudy chrchlavá kolona projíždí, ale aby se mohl více identifikovat s útrapami cestovatelů.

První část dokumentu tvoří utěšená kolekce karambolů, během nichž se seznamujeme s novými postavami. Trabantem do posledního dechu rozšiřuje známou partu mimo jiné o dvojici vozíčkářů, která posiluje ústřední metaforu filmu – nad jakýmikoli útrapami vítězí dobrá nálada a houževnatá vůle. Je poměrně iritující, jak minimální pozornost je tentokrát věnována motivacím a cestě samotné. Absence mapy je dezorientující, ale záhy vyjde celkem zřetelně najevo, že je jedno kde, hlavní je jak.

A právě v tom tkví největší slabina i síla pátého dílu trabantí ságy. Pokud oželíte faktografii, geografii, sociologii a další disciplíny, které lze u cestovatelského dokumentu očekávat, zbyde skupina uhozených individuí, která vedou vtipné hovory a prožívají nejrůznější situace. Ty jsou už občas zcela cíleně změněny v pointované komediální gagy (např. banskobystrická etuda slovenského motorkáře Marka na monolitu Uluru). Do hry se dostávají i drobné peripetie milostného rázu a Trabantem do posledního dechu se tak víceméně mění ve vydařený sitcom, jehož působivost roste se znalostmi vztahů a předchozích peripetií.

Z filmu Trabantem do posledního dechu|foto: Aerofilms

Námitek se nabízí celá řada. Princip skoku doprostřed dění nefunguje, snaha o ekologický komentář k těžbě palmového oleje v Indonésii působí poněkud neústrojně, o končinách, kudy vede cesta, film sděluje spíše triviality a to, že se „žlutý cirkus“ přesunul o zemi dál, občas vyplyne spíše mimoděk. Je v tom jistá ledabylost, která pramení jak z důrazu na dynamiku lidských vztahů, tak z nutnosti ve filmovém sestřihu nemilosrdně krátit.

Podobně jako v případě předchozího materiálu z přejezdu Jižní Ameriky leccos vyřeší štědřejší stopáž televizního seriálu. Tam se Trabant, Maluch a dvojice motocyklů značky Jawa cítí nejlépe. Nicméně i na plátně kin nabízí tahle poruchová trabantsútra pozoruhodný nápěv, který navozuje poměrně unikátní pocit bezstarostnosti a motoristického punku v mezích zákona. A je celkem zřejmé, že Dan Přibáň a spol. ještě nemusí být u konce s dechem. Zbývá Antarktida.

Hodnocení: 70 %
Trabantem do posledního dechu
Dan Přibáň, ČR/Slovensko, 2016, 96 minut

Z filmu Trabantem do posledního dechu|foto: Aerofilms