Trafačka fungovala osm let v atmosféře permanentního zániku

První umělci si v budově bývalé elektrické rozvodny zřídili ateliéry v roce 2006. Tehdy si mysleli, že tady budou maximálně rok. Nakonec se plány developera zbrzdily a Trafačka se začne bourat až teď.

„O Trafačce jsem se dozvěděl v létě 2006. Přizval jsem pár svých kamarádů a zařídili jsme si tady ateliéry. Postupem času jsme z budovy ukusovali čím dál tím větší kusy, postupně jsme ji přetransformovávali k obrazu svému a kromě ateliérů tady vznikla i galerie. V roce 2008 jsme k užívání dostali i několik bytů z vedlejšího činžovního domu a v současné době, kdy to místo opouštíme, tady mělo ateliér víc než třicet mladých umělců,“ říká jeden z prvních obyvatel Trafačky Jan Kaláb.

Původní dohoda byla, že tady umělecká komunita může sídlit rok, takže Jan Kaláb tvrdí, že byli nakonec sami překvapeni, když tady vydrželi osm let. Trafačka prý byla pro všechny, kdo tady tvořili, důležitá životní etapa a zároveň unikátní možnost, jak se seznámit s dalšími podobně smýšlejícími lidmi. To, že Trafačce permanentně hrozila demolice, mělo dle jeho slov i jisté výhody: „Fungovala tady taková směs demokracie říznutá anarchií. Když si tady třeba někdo vyboural ve zdi nové dveře nebo přemístil zábradlí, tak to nikdo moc neřešil, protože bylo jasné, že se ta budova stejně za chvíli zbourá. Byl tady prostor, aby si každý vyzkoušel, co chce, a nebál se následků, protože jsme budovu nemuseli nikomu vrátit v neporušeném stavu.“

Terezie Honsová, která taky měla v Trafačce svůj ateliér, říká, že na ni bude vždycky vzpomínat jako na důležitý mezník ve svém uměleckém životě: „Jsem moc ráda, že jsem měla možnost se díky Trafačce seznámit s lidmi, se kterými teď pracuju na dalších projektech na jiných místech. Z komunity v Trafačce vyšla třeba Paralelní polis a spousta dalších věcí.“