Umělec Waanja u Sudka ukazuje tvořivost amsterdamských ulic

Radek Váňa prezentuje na výstavě kurátorované Pavlem Vančátem dva soubory. V prvním z nich mapuje provizorní konstrukce, které vznikají za nejrůznějším účelem, zpravidla jako dočasná náhražka trvalejších architektonických prvků, jako jsou zábradlí, přístřešky nebo schody. Ve druhém zaznamenává objekty, které sdílí podobnou estetiku, ale mají ještě blíž k rukodělnosti a nahodilosti. Jejich hlavním účelem je oddělovat a bránit vzácná parkovací místa v amsterdamských ulicích.

Fotografie jsou u Sudka prezentované jednak formou projekce, jednak v podobě velkých tisků v první místnosti, kde jsou doplněny instalací odkazující k jejich obsahu. Vystavované snímky jsou focené jakoby mimochodem při Váňových procházkách městem, čemuž odpovídá i jejich forma. Váňa především dostupným způsobem zachycuje určitou situaci, neřeší kvalitu rozlišení ani používané prostředky a ze zvětšených fotografií to vypadá, že fotí především na telefon. Takovým snímkům pak mnohem víc sluší projekce menšího formátu, kterou můžeme vidět v zadní části galerie. Při zvětšení do velkých rozměrů už je technická kvalita obrazu v některých případech poněkud rušivá. Plakátový formát navíc trochu popírá dokumentární charakter fotografií a dával by smysl spíš v případě jiného přístupu, ve kterém by byl větší důraz kladen na objekty jako „sochy v ulicích“ než na jejich rukodělnost.

Hlavním problémem výstavy je ale zmiňovaná snaha doplnit snímky o instalaci a přenést tak cosi z jejich motivů přímo do galerie. Domnívám se, že mělo zůstat raději jen u radosti z oněch dojemně vrávoravých nalezených struktur, které vznikají za nějakým konkrétním, v podstatě velice přízemním účelem. Právě kombinace tohoto účelu a snahy naplnit ho dostupnými materiály tvoří jejich hlavní půvab. Samoúčelnost jejich galerijní nápodoby je v tomto případě spíš na škodu – nic nepodporuje ani nedoplňuje, jen zbytečně znásobuje, co už bylo řečeno jinak.

Waanja: Ze série Taken, 2OO8|foto: Ateliér Josefa Sudka

Odkaz k současnému světu umění skrze podobnost nalezených objektů s mnohými uměleckými díly je jasně čitelný ze samotných fotografií a není třeba jej znovu zdůrazňovat propojením s Jiřím Kovandou. To se navíc děje především na rovině formálních podobností a přitom trochu opomíjí to, co je dle mého na Kovandově práci nejzajímavější, tedy určitou subtilnost jeho drobných naschválů, kterými dokáže zcitlivovat divákovu vnímavost.

V Ateliéru Josefa Sudka ale tentokrát jeho instalace vytváří jakousi doslovnou ilustraci a působí v podstatě jen jako snaha o oživení, o to, aby se nejednalo o čistě fotografickou výstavu. A to je škoda, protože tím samotné vystavené fotografie i jejich objekty vlastně trochu shazuje, jako by samy o sobě nebyly dost zajímavé.

Jiří Kovanda: Instalace III, 1979, Praha|foto: Ateliér Josefa Sudka