Umělecká kritika korporátního kýče získala Cenu Jindřicha Chalupeckého

Vyhlazený svět uniformního kancelářského kýče je světem nás všech a Barbora Kleinhamplová za pomoci vynucovaného, křečovitého smíchu aktérů ve videu poukazuje na absurdnost a odcizení, kterého jsme účastni ve společném skleníku. Terapie, které nám mají v tomto skleníku umožnit žít, jsou nakonec ještě absurdnější než tento skleník sám a jen udržují jeho status quo.

Jak sama autorka říká, vymezit její tvorbu nelze ani tak skrze formu, jako spíš skrze témata, kterým se dlouhodobě věnuje. Mezi ta patří především korporátní prostředí postindustriální ekonomiky nebo práce, především ve své prekarizované podobě.

Někdy se cítí skoro šťastně Barbory Kleinhamplové vyhrálo Cenu Jindřicha Chalupeckého|foto: archiv Moravské galerie v Brně

Způsob uvažování o jednotlivci se v autorčiných dílech zřetelně posunul od zkoumání úrovně jeho individuální psýché, potažmo nevědomí, směrem k sociálnímu kontextu, ve kterém se nachází a který ho spoluutváří. To ponechává mnoho prostoru právě pro otázky jinak běžně vnímané jako politické, případně ekonomické nebo sociální.

Čtěte také

Z toho vyplývá i příklon k propojování zdánlivě nesouvisejících disciplín. Tvorba Barbory Kleinhamplové osciluje na hranicích oborů jako sociologie nebo psychologie a pojímá i ekonomická témata. V jejím případě tak můžeme hovořit o žánru uměleckého výzkumu jakožto spojení vědeckého a uměleckého přístupu ke světu. Takový styl disponuje specifickými metodami, například sociálním experimentem, který je autorce vlastní.

Barbora Kleinhamplová|foto: archiv Moravské galerie v Brně

Nicméně i díla dalších finalistů vykazují přesahy mezi vědou a uměním, jako je tomu v případě politicky geologického díla Pavla Sterce s názvem Fosilní my nebo Pavly Scerankové, která zpracovávala téma reliktního záření. Další z finalistů Lukáš Karbus se zajímavě vymykal svým pojetím psychedelických krajin s ozvěnami modernistické geometrie a vysloužil si za to cenu diváků. Bez zajímavosti ale nebyl ani projekt Vojtěcha Fröhlicha Follow me offline, který zase radikálním způsobem vystupoval z galerijního prostředí.

Práce finalistů CJCH můžete do 17. ledna vidět v Moravské galerii v Brně.

Stercovu geologickou sondu, zakončenou dystopickým 3D tiskem a znázorňující sebezničující a zemi přetvářející antropocén, v němž žijeme, můžeme sice v mnohém považovat za konceptuálně sofistikovanější dílo (možná nejvíc ze všech zúčastněných finalistů), zároveň ale vyvstávají otazníky, nakolik se autorovi podařilo tento koncept skutečně sjednotit do dostatečně vypovídajícího a koherentního celku. Jako kdyby se jednotlivé sféry geologie, politiky a umění neprolínaly, ale spíš stály vedle sebe ve formě muzejního exponátu. Pavla Sceranková pak ve svém díle usiluje zase spíš o přesunutí tématu reliktního záření ze světa fyziky do přirozeného světa diváka za pomoci uměleckých prostředků.

Pavla Sceranková pak ve svém díle usilujeo přesunutí tématu reliktního záření ze světa fyziky do přirozeného světa diváka |foto: archiv Moravské galerie v Brně

Jakkoliv tedy Pavel Sterec i Pavla Sceranková byli finalisty Chalupeckého ceny už podruhé, lze u nich vědu a umění ještě jasně rozlišit. U Barbory Kleinhamplové se ale tyto sféry lidského myšlení a jednání takřka nerozeznatelně překrývají. Možná i proto mezinárodní porota rozhodla, že letošní prvenství patří právě jí.