Umělecký ředitel Carlo Chatrian: Posláním festivalu v Locarnu je svoboda kinematografie a tvůrčích vizí

Předpokládáme, že naši posluchači festival v Locarnu tak úplně neznají. Mohl byste ho krátce představit?
Samozřejmě. Locarno je jeden z nejstarších filmových festivalů na světě. Letos pořádáme už 69. ročník. Bude se konat od 3. do 13. srpna. Je složité to stručně shrnout, protože se pokoušíme být oslavou filmu. Řekl bych, že jedním z klíčových bodů je, alespoň pro mne, dialog mezi historií kinematografie a jejími nejnovějšími směry. Snažíme se mít silnou soutěž tvořenou ze světových premiér filmů, jejichž tvůrců si vážíme a také těch, kteří teprve začínají. Zároveň ale uvádíme starší filmy, které všichni znají, ale pokoušíme se je nahlédnout z odlišné perspektivy.

Velké „áčkové“ festivaly mají vždycky nějaký výrazný atribut. Berlinále je společensky angažované, Cannes sází na glamour červeného koberce. Jak byste v tomto ohledu charakterizoval Locarno?
Myslím, že Locarno je po celou svou dlouhou historii pokládáno za místo pro objevování nových talentů. V 60. letech například objevilo Miloše Formana. V minulých dekádách se něco podobného dělo třeba s čínskými filmaři nebo v 80. letech s íránskými tvůrci jako Abbás Kiarostamí nebo Džafar Panahí. A v poslední době to platí třeba pro americké indie filmy. Před třemi lety jsme uvedli Dočasný domov, kde zářila Brie Larson. Dostala cenu v Locarnu a později i Oscara. Ne vždy je ale úspěch tak viditelný. Úkolem festivalu je pečlivě pátrat a nacházet filmy, které si zaslouží uvedení před publikem. Může to pak trvat dalších pět, deset let, než se jejich autoři prosadí. Ale ta možnost udělat první krok, to je poslání filmového festivalu.

Džafar Panáhí |foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Na letošním Berlinále jsme v soutěži viděli hned tři snímky tvůrců, které Locarno objevilo – novinky Denise Côtého, Lava Diaze a Miy Hansen-Løve. Jaký je váš vztah s těmito velkými festivaly?
Děláme stejnou práci jako umělečtí ředitelé tří velkých festivalů (Dieter Coslick v Berlíně, Thierry Fremaux v Cannes a Alberto Barbera v Benátkách). Takže mezi námi probíhá vzájemná komunikace a výměna informací. Samozřejmě, s ohledem na mou osobní historii jsou některé vazby silnější. Ale jsme prostě kolegové. Novináři se snaží líčit festivaly jako rivaly. Ano, existuje tu samozřejmě soupeření. Ale jsme tu proto, abychom podporovali film jiným způsobem, než to dělá klasický trh. Mám radost, když režisér, kterému jsme v minulosti pomohli, prorazí na větším festivalu. Letos to je třeba případ Alberta Serry, který v roce 2013 získal hlavní cenu Zlatý leopard za film Historka o mojí smrti. V Cannes je v rámci zvláštního uvedení promítán jeho nový film Smrt Ludvíka XIV. Nebo také talentovaného italského filmaře Alessandra Comodina, jehož debut Giacomovo léto získal v Locarnu cenu v sekci zaměřené na mladé nastupující filmaře. Druhý film už je v Cannes v sekci Týden kritiky. Těšíme mě to. Je to znamení, že kráčíme po správné cestě.

Stal jste se uměleckým ředitelem v roce 2012, poté, co odešel Olivier Père, který byl profesně spojený i s festivalem v Cannes.
On vlastně působil jako ředitel nezávislé sekce Director’s Fortnight, takže nebyl přímo spojený s vedením festivalu. Dokonce mezi nimi občas panovalo napětí. V Locarnu působil tři ročníky, skončil v roce 2012. Já se stal uměleckým ředitelem rok na to.

Jak se vypořádáváte s jeho odkazem a jaké jsou vaše současné i budoucí vize?
Chovám ho ve velké úctě. Myslím, že je to skvělý umělecký ředitel s jasnou představou o podpoře filmu. Jeho odkaz byl tedy velmi zavazující, obzvlášť když jsem neměl žádné zkušenosti s řízením festivalu. Ale je tu i větší dědictví, dědictví celé historie Locarna. A já se ji snažím respektovat, protože z nás dělá jeden z nejlepších festivalů světa. Nejde tolik o to, že patříme do kategorie A. Na tom mi tolik nezáleží. Spíš mi jde o uměleckou svobodu. O svobodu volby. Locarno třeba uvedlo Pasoliniho Saló, které bylo v Itálii a mnoha dalších zemích zakázané. Tohle je odkaz, který je pro mne smysluplný. Snažím se být svobodomyslný tak, jak je to jen možné. Existují samozřejmě jistá pravidla, která musím dodržovat. Ale prvotní je pro mě svobodná kinematografie. A k té je prostě potřeba festival, kde neplatí žádná velká omezení. Festival, který jde proti vůli trhu, který pracuje jinak, ukazuje jiné vize.

Žijeme v době proměny klasické filmové distribuce. Jak se Locarno vypořádává s nástupem digitálních gigantů jako Netflix nebo Amazon, který měl v programu Cannes celkem pět filmů?
Jak jste sám řekl – situace se mění a mění se velmi rychle. Myslím, že zatím je příliš brzy předpovídat, co se stane. Změnu se tedy snažím vnímat jako příležitost, ne jako nebezpečí. Jedinečnou vlastností filmového festivalu není to, že uvádí filmy, ale že buduje vzájemné vztahy mezi divákem a filmem. Být na festivalu znamená být v kontaktu, sdílet zážitek spíš než se jen dívat. A tenhle druh zkušenosti je jedinečný. O ten se nebojím. Ale pokud je ohrožený život filmu v kině – a z mého pohledu je – pak to skutečně festivaly ovlivní. V jakém smyslu, to nevím. Možná za deset let budou hrát festivaly jinou roli. Budou třeba zároveň filmy uvádět jinak, třeba prostřednictvím VOD (video on demand). Ale posláním festivalu zůstane, aby se setkání diváka a filmu mohlo uskutečnit. To je přeci podstata filmu. Když se dívám na film, jsem v kontaktu s vizí někoho druhého.

Za zmínku by stála švýcarská kinematografie, která není na festivalovém okruhu příliš viditelná…
Víte, my Švýcaři jsme stydliví lidé (smích). Není zas tak neviditelná, jak si myslíte. Je hodně aktivní koprodukčně. Cannes uvádí nový film Oliviera Assayase Personal Shopper. Jeho předchozí film Sils Maria produkovala švýcarská společnost. Oscarovou Velkou nádheru koprodukovali také Švýcaři. Co se týče samotných švýcarských tvůrců, ti jsou aktivní třeba na poli dokumentu. Dva debuty měli letos v Berlíně – Europe She Loves a Aloys, oba velice zajímavé. Jsem rád za švýcarské filmy v našem výběru, které vám nemůžu ještě prozradit (rozhovor proběhl v době, kdy ještě nebyl odtajněný program, švýcarské filmy z letošního výběru jsou k nahlédnutí např. zde).

EUROPE, SHE LOVES - BERLINALE TEASER from HOMEMADEROCKET on Vimeo.

Přichází nový typ švýcarského režiséra a my prezentujeme nové druh švýcarské kultury. Její podoba se proměňuje. Dám vám příklad. Jeden z nejzajímavějších tvůrců současností je Basil da Cunha. Natáčí filmy v Portugalsku, protože se tam narodil. Jeho debut uvedl před dvěma lety festival v Cannes. Je to nová krev. Potřebují čas, aby se prosadili, ale vidím to nadějně. Rád bych ještě dodal jednu věc: je hodně švýcarských tvůrců, o nichž se jako o Švýcarech z různých důvodů nemluví. Například Jean-Luc Godard: žijící legenda, poslední z velikánů francouzské nové vlny, ale je to původem Švýcar. Dalším příkladem může být Alain Tanner, který už netočí, protože je velmi starý, ale pokud vím, je především díky filmu V bílém městě (1983) známý i u vás – rovněž jen málokdo si ho spojuje s jeho rodným Švýcarskem.

Jaká je podle vás pozice uměleckého a festivalového filmu v současné společnosti? Je to stále důležitá forma sdělení nebo jde o druh odsouzený k zániku?
Smrt filmu byla ohlašována už mnohokrát: mluvilo se o ní, když nastupovala televize, mluvilo se o ní v 90. letech, když kinematografie slavila stoleté výročí a mluví se o ní i teď v souvislosti s digitálními platformami apod. Film ale jako zázrakem pokaždé povstane jako fénix z popela. Víte, já nejsem příliš dobrý v předpovědích a nemám na věci zpravidla jen jednu odpověď, ale co můžu říct s jistotou je, že kinematografie nehraje v roce 2016 stejnou roli jako, řekněme, v 50. letech minulého století. Měli jsme nedávno v Locarnu velkou retrospektivu německého filmu té doby, a uvědomili jsme si, že tehdy byl film zásadním nástrojem v transformaci celé země. Dnes, když chcete věci měnit, nejdete na to primárně skrz kinematografii, volíte jiné prostředky. I dnes má ale film kapacitu a sílu přinutit lidi myslet. Možná už film není tolik v popředí, ale přesto do značné míry tvaruje naši identitu a existenci. A i když virtuální realita v budoucnu leccos ovlivní, film tu bude stále, aby nám umožnil lépe poznat a pochopit svět, ve kterém žijeme.

Bude to už víc záležitostí elit?
Nepochybně, ale bylo to tak skoro vždy. Nejdřív byl film výstřelkem pro elitu, pak se stal velmi populárním. V 60. letech s novou vlnou byl opět spíš předmětem zájmu intelektuálů, 80. léta ale přinesla další vlnu popularity a tak dále. Na této sinusoidě pomalu přichází doba, kdy film bude součástí tzv. niche a bude oslovovat zejména specializované publikum.

Řekněte nám něco o své osobní cestě od filosofie a studií literatury přes práci filmového kritika až k pozici uměleckého ředitele předního evropského festivalu…
Nevím pořádně, co říct (smích). Když se podívám nazpět na svou minulost, je to vlastně velmi obyčejný příběh. Měl jsem ve spoustě věcí ohromné štěstí, mohl jsem takřka vždy dělat práci, která mě baví. Narodil jsem se sice ve městě, ale většinu času jsem žil v malé vesničce odříznuté od světa, takže kino v mém životě sice hrálo důležitou roli, ale ne víc než literatura nebo výtvarné umění. Klíčovým okamžikem bylo moje setkání s přáteli-filmaři, kteří mě pro tento svět opravdu nadchli. Jde o ten okamžik, kdy jste v kinosále (nebo před laptopem) sami sebou a film se vás znenadání osobně dotkne a vy pocítíte potřebu a chuť, podělit se o ten zážitek s ostatními. Právě tohle mě činí šťastným v práci, kterou teď dělám a jsem nadšený, že to v Locarnu mohu dělat pro tak široké publikum. Snažím se zůstat nohama na zemi a být skromný – nedělám přeci nic výjimečného, netočím filmy (smích), jsem jen prostředník. Víte, největším pokladem Locarna je podle mě publikum. A já sám se považuji za jeho nedílnou součást.

Musí to být výjimečná věc, promítat film na Piazza Grande pro osm tisíc lidí…
To ano, ale je to taky poměrně komplikované, uvádět film pro takovou hordu (smích). Živě si pamatuji, jak jsem byl úzkostlivý, když jsem měl první rok ve funkci na pódiu uvést Faye Dunaway – i proto, že Čínská čtvrť je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Pak jsem začal stoupat na stage a uviděl jsem, že i sama Faye má obavy z takového množství lidí. Byla zvyklá hrát, ale před kamerou, ne před osmi tisícovkami lidí… Trochu mě to vlastně utvrdilo v názoru, že filmové hvězdy nejsou zas až tak odlišné od nás smrtelníků…