V hlavě zvítězila Radost smířená s Depkou

Kvůli podprůměrným snímkům jako Auta 2 či Univerzita pro příšerky hrozilo, že se Pixar stane mezi svými konkurenty nerozeznatelným a stejně jako většina podobných studií bude produkovat jen pokračování úspěšných filmů, která budou sice trochu bavit děti, ale krom prodeje hraček a přidružených produktů světu nic nepřinesou. Naštěstí tu je hlava držitele Oscara a jednoho z nejstarších členů Pixaru Petea Doctera, která neměla o nápady nikdy nouzi.

V roce 2001 ukázal Docter, že dětský smích je silnější než strach, když zavedl diváky do metropole příšerek, které v noci lezou šatníkem do dětských pokojíčků, aby získaly energii potřebnou pro běh svého světa. O osm let později nás vzal na let balónkovým domem a přitom udělal hrdinou celovečerního rodinného filmu smutného důchodce, jehož celý život dokázal sestříhat do jedné z nejvirtuóznějších montáží všech dob. Svou zálibu v úchvatných a neobvyklých místech dovádí do dokonalosti právě nyní, když zinscenoval výlet do hlavy jedenáctileté dívky Riley, kterou citově rozhodí stěhování do nového domova.

Z filmu V hlavě|foto: Falcon

Hrdiny snímku V hlavě však nejsou jen malá dívka a její rodiče, ale hlavně emoce – pětice podivuhodných panáčků sídlících v hlavách všech pozemšťanů a kontrolujících s bezbřehou empatií jejich chování. Jsou to Radost, Smutek, Vztek, Strach a Nechuť. S nimi si, věřte, nebo ne, člověk vystačí. Obzvlášť když má k dispozici ostrovy osobnosti, klíčové vzpomínky, celý archiv dlouhodobé paměti, zemi představivosti, síň abstraktního myšlení, imaginárního kamaráda, ale také propast zapomnění anebo dobře hlídané podvědomí. Fantastický model lidské mysli sice může někomu připomenout epizodu z Allenova filmu Všechno, co jste chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat, ovšem je mnohem promyšlenější a o poznání méně uvzdychaný – centrum slasti naštěstí chybí úplně.

Co se děje emocím, to se děje Riley, a naopak. Svět V hlavě je nejen promyšlený výtvarně a konstrukčně, ale poskytuje prostor pro nepřeberné množství nápadů, gagů, trefných postřehů z lidského chování a všem dobře známých myšlenkových pochodů. Ze všech možností, které tento námět nabízí a z nichž se tají dech, vidíme samozřejmě pouze špičku ledovce, pod nímž jsou cítit léta budované základy a scenáristický vývoj. Docter nahlíží i do hlav ostatních zúčastněných a s citlivostí sobě vlastní dokáže zprostředkovat intimní, ale nikoli voyeuristické pohledy do všedního fungování dětí, dospělých i domácích mazlíčků.

Z filmu V hlavě|foto: Falcon

Tento nápad by se samozřejmě neudržel bez silné dějové linie a příběhu, který nese morální poselství, jak je u žánru rodinného snímku nutné. To je pro tentokrát alespoň zčásti oproštěné od šablon a opakování svatých pravd na první dobrou. I když se nakonec stejně dozvídáme, že rodina a vzájemné pochopení jsou nadevše, vede k tomuto poznání cesta plná nečekaných zvratů, pádů a peripetií. I sama Radost musí na vlastní „kůži“ poznat, že Smutek, zde občas přezdívaný také jako Depka, má v životě důležité a nezastupitelné místo.

Pixar už tradičně exceluje v provedení, animaci i designu figur a prostředí, které dokonale slouží vyprávění. Ačkoli je V hlavě snímek s menším rozpočtem, než bývá v tomto studiu zvykem, režie Petea Doctera s jeho oblíbenými flashbacky a montážemi a různorodost lokací z něj dělají velkolepé dobrodružství. Animace postav, zejména odlišení Smutku a Radosti či stylizovanějších postav v mysli lidí ve vnějším světě, je neuvěřitelně nápaditá, skvěle zahraná a řemeslně na nejvyšší možné úrovni. Troufám si tvrdit, že V hlavě přinese studiu většinu oborových cen a uznání, na jejichž konci bude pravděpodobně opět stát zlatý chlapec jménem Oscar.

Mluvit o návratu studia na někdejší výsluní je přehnané, ale jako reference o tom, jak dovede Pixar pracovat s nejkomerčnějším odvětvím kinematografie, funguje film V hlavě dokonale. Koneckonců smíření Smutku s Radostí patří k základním odkazům Walta Disneyho, totiž že za každý smích musí kápnout jedna slza. A kupodivu to sem tam jde i bez patosu.

Hodnocení: 90 %