V moři drtivé gravitace na výstavě Josefa Bolfa
Středobodem Bolfovy aktuální výstavy Těžká planeta, která probíhá v pražské galerii Hunt Kastner do 14. února, je stejnojmenný film promítaný v její zadní části. Kolem něj se do prostoru rozbíhá silné gravitační pole, které udržuje pohromadě ostatní části expozice. Vystavená díla i velmi dobré architektonické řešení prostoru vytvářejí pro film speciální podmínky, v nichž se smazává rozdíl mezi obrazy a filmovými rekvizitami.
Bolf v Hunt Kastner představuje méně exaltovanou podobu svých vyprávění, tentokrát žádné potoky krve a tragédie na školních hřištích. Ozvěna traumatických zážitků je ovšem i tady všudypřítomná, jen víc skrytá pod povrchem. Pro mě je tato Bolfova umírněnější poloha zajímavější než ta dramatická, překypující fantaziemi hrůz. Je v ní víc nedořečenosti a v zobrazované zneklidňující všednosti se nebezpečí stává povědomější. Zapadá tak do každodenní zkušenosti a dostává se k divákovi nenápadně blíž. K tomu přispívají i fotografické kompozice, které působí překvapivě nahodile, mnohem víc jako omylem zaznamenané okamžiky než pečlivě inscenované výjevy.
Výstava zdůrazňuje Bolfovu inklinaci k vyprávění příběhů, která je pro jeho tvorbu typická. Spojení autora s médiem filmu není nijak násilné, naopak odpovídá způsobu jeho práce i v malbě a kresbě. Film funguje velmi dobře jako demonstrace Bolfova uvažování i procesu, který stojí za vznikem jeho prací. Josef Bolf totiž především zaznamenává situace. Při komentování vlastních obrazů se často uchyluje přímo k popisování konkrétních událostí, které jsou na plátně vyobrazeny.
I na aktuální výstavě buduje Bolf v obrazech svoje Sídliště. A ani tentokrát to není místo, kam se dítě uchyluje do bezpečí domova, ale aréna, do které se smrskávají zápasy jeho každodenního fungování a ve které má každé zákoutí, socha nebo podchod své vlastní místo na mapě dětských úzkostí. V takovém pojetí začíná sídliště s vesmírem tak trochu splývat a i díky tomu se jeví spojení sci-fi antologie, podle které Bolf výstavu pojmenoval, a jeho tradiční sídlištní tematiky naprosto přirozeně.
Vystavený film vznikal přemalováváním obrazů, drobnými zásahy, vrstvením barev nebo jejich stékáním. Sám Bolf v něm zvláštně ospalým a monotónním hlasem sugestivně vypráví dětské vzpomínky na ubíjející sídlištní jednotvárnost střídanou nočním sněním o cestování kosmickou lodí. Obě části jsou postavené paralelně vedle sebe, jako by neexistovala žádná jasná hranice oddělující realitu od snu. Ve spolupráci s kurátorem Jiřím Ptáčkem a umělcem Tomášem Džadoněm se Bolfovi podařilo začlenit film harmonicky do galerijního prostoru a vytvořit vyváženou expozici, ve které se jednotlivé prvky navzájem podporují.
Na Bolfovi je jedinečné to, že od příběhu nezaujímá vůbec žádný odstup. Díky tomu je schopen velice dobře vystihnout závažnost dětské fantazie. Všechna ta traumata, která z odstupu času i prostoru vypadají tak malicherně a za která se člověk často stydí jako za připomínku vlastní zranitelnosti, bere Josef Bolf smrtelně vážně. Ani v nejmenším je nezlehčuje, nezesměšňuje je shovívavým pohledem dospěláka, ale zobrazuje je se stejnou naléhavostí, jakou se vyznačovala už tenkrát, kdy všechno bylo větší a nepřekonatelnější. Právě díky tomu jeho díla tak silně rezonují s našimi vlastními vzpomínkami, ať už s ním sdílíme zkušenost života na sídlišti, nebo ne.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
