V Životě na zámku se porevoluční psychopati drželi navzájem v šachu
Seriálový červen na Radiu Wave nás kromě kultovních seriálů minulosti i nejnovějších ukázek quality TV logicky musí zavést i k propadákům – právě ty totiž často mluví o společnosti daleko jasnějším jazykem než povedené série. K analýze formování porevoluční společnosti v České republice v devadesátých letech se krásně hodí Život na zámku scenáristy Jana Míky a režiséra Jaroslava Hanuše z roku 1995. Příběh rodiny zubaře Přemysla Krále a učitelky Marie Králové je nejenom příběhem divoké společenské transformace, ale i kronikou patologických mezilidských vztahů.
Vedle čtvrtého dílu básnické série, tedy Konce básníků v Čechách, je Život na zámku asi nejsyrovějším zachycením dravosti raného porevolučního kapitalismu. Floskule o nutnosti se ohánět a drát nahoru padají už v prvních epizodách, kdy se zubař Přemek (Tomáš Töpfer) a učitelka Marie (Kateřina Macháčková) snaží donutit svého syna Otakara studovat v Anglii, protože „co my bychom za tuhle možnost tenkrát dali“. Otakar ale nechce být „někdo“, místo toho by radši rozvíjel vztah se svojí přítelkyní – svobodnou matkou se dvěma dětmi. Rodiče se jejich lásku snaží zničit, protože žena s outěžky pro Otakara není rovnocenný partner, ale spíš balvan na noze.
Podobně psychopaticky a bez emocí jako Otakarovi rodiče se pak chová většina postav. Kromě babičky v podání Jiřiny Jiráskové (která si alespoň vymyslí historku o utopeném snoubenci, aby nemusela přiznat, že její syn Přemek je nemanželské dítě) se všechny charaktery drží v šachu neustálým psychickým nátlakem. Bratr učitelky Marie Vojta Mráz (Václav Vydra) u televize divoce máchá lahváčem a komentuje prohru vlastního švagra Přemka v televizní soutěži euforickým výkřikem „my jsme vyhráli“, přesně podle pořekadla o chcíplé sousedově koze.
Stárnoucí učitelka Marie nenávidí svoje žačky, protože se chovají jako manekýnky a jsou daleko marnivější než kluci. To je zároveň jenom jedna z ukázek učebnicového devadesátkového sexismu, který se projevuje napětím mezi plochými ženskými postavami (alkoholická zelená vdova Milada Hrušková, neustále uklízející a trpící babička Králová, Marie úpící pod despotickým zástupcem Márou nebo naivní začínající novinářka Simona) a testosteronem nabitými muži-lovci v čele se samotným Přemyslem Králem.
Jeho plzákovské záletnictví mu samozřejmě přidělává spoustu problémů, například chce prodat zahrádku, kterou láskyplně obdělává jeho matka, protože ho vydírá dvojice podnikatelů ve fialových oblecích a vyhrožuje zveřejněním fotek z jedné z jeho mnoha nevěr. Přemek chce svojí dceři Simoně zatrhnout psaní do místních novin, protože za názory se trestá a v budoucnu by se jí drzost v podobě jakékoliv vlastní myšlenky mohla škaredě vymstít. Soused Vaněk (v podání tentokrát mimořádně ukňučeného Vlastimila Brodského) vyhodí z bytu svoji novou družku, tedy babičku Královou, po několika dnech – vrátí se k němu totiž manželka, která ho celý život psychicky deptá a vláčí. To mu ovšem nezabrání v praktické výměně milující osoby za tyranku. Nedostatek jakékoliv sebeúcty a trpitelství je dalším rysem velké části postav.
Prakticky v každé scéně je cítit tenze, zásadní rozpory jsou i mezi celými skupinami postav. Obyvatelé Temniště, kde Královi zdědí zámek, jsou natolik stereotypně vykreslení vesničané, že už jim chybí jenom vidle. Místo nich si musí vystačit s půllitrem, který přetáhnou Přemkovi přes hlavu a spravedlivě ho tak vytrestají za jeho drzost cokoliv zdědit. Vidle ovšem nechybí novému sousedovi Králových Pešákovi (Bronislav Poloczek), který se coby přísný, ale spravedlivý statkář stane Přemkovým průvodcem divokou džunglí vesnice. Když ovšem zrovna nepomáhá svému novému kamarádovi z města, uráží svoji manželku, upíjí se ve sklípku a usíná na seně, které mu ráno nečouhá z bot, ale rovnou z nepraných kalhot.
Přemek se po nekonečných peripetiích s ordinací rozhodne pracovat v místní nemocnici, kde se ale ocitá pod primářem Bohatou (Jan Čenský), nesnesitelným egomaniakem (a dalším z dlouhé řady psychopatů). S Přemkovým přijetím je proto nutné počkat na dobu, kdy lev nemocničních chodeb odjíždí na zkušenou do zahraničí. Konflikt mezi Bohatou a Králem, v jehož centru samozřejmě kromě ega obou zubařů stojí neživá a nemyslící blondýna Renata, je pak metaforou pro hlavní motiv seriálu: naprostá většina postav sleduje svůj vlastní cíl a na své cestě se nenechá vykolejit nikým – ani nejbližším příbuzným nebo partnerem.
Nabízí se srovnání s Nemocnicí na kraji města, jejíž postavy jsou ale podstatně plastičtější a nemají jen prospěchářské cíle. Starý Sova si přeje štěstí pro svého problematického syna, ten zase vidí řešení životní situace v kariérním postupu. Mladá doktorka Alžběta Čeňková touží být dobrou lékařkou a pomáhat nemocným a Pěnkava s Pěnkavovou chtějí pomáhat všem. Doktor Blažej touží uniknout z nefungující pasti maloměšťáckého manželství a zažít opravdovou lásku a Štrosmajer chce jenom svůj klid. V porovnání s nimi jsou osudy charakterů v Životě na zámku mnohem prostší. Každá z hlavních postav chce v hierarchii porevolučního světa najít svoje místo, prestiž a respekt ostatních. Na ostatní se ale přitom prakticky neohlíží, každým krokem ničí svoje vzájemné vztahy a vždy, když už se zdá, že je situace neudržitelná, zasáhne deus ex machina.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
