Varská soutěž: Smutek bez konce a empatie

Osudy několika mexických venkovanek jsou rámovány vyprahlou krajinou s falickými kaktusovými háji, které korespondují s citovým strádáním hrdinek – muži odešli za prací přes hranici a ti, kteří zbyli, se chovají neomaleně a nezodpovědně. Smutek bez konce se téměř bezvýhradně soustředí na perspektivu trpících matek a snaží se zachytit podstatu jejich trudného údělu.

Dokud snímek pozoruje drobné fragmenty paradoxní mexické reality a beze slov proniká do neradostné rutiny mateřství, daří se mu přinejmenším díky citlivé kameře Césara Gutiérreze Mirandy držet dojem poměrně konzistentní nápodoby vizuálního jazyka mexických artových dramat. Smutek bez konce ale ani zdaleka nedokáže dosáhnout tenze a naléhavosti loňského očistce Heli Amata Escalanteho, nemluvě o křehkých lyrických kvalitách filmů Carlose Reygadase (ke srovnání se nabízí především jeho „vesnická romance“ Japonsko).

Naopak, Smutek bez konce stále více upadá do osidel manipulativních záběrů, řídkých frází a okázalých symbolů, které jenom podtrhují přemíru slz a nedostatek skutečné empatie. Dobrou sudičkou vyprávění se stává bratr jedné z hrdinek, něžný homosexuál, který ke konci chrlí jedno babské moudro za druhým a soucitně přehrává, jako by do světa syrových polodetailů a bezvýchodných tracking shotů zabloudil z nějaké mexické telenovely.

Smutek bez konce je klasické festivalové „uměníčko“, které se navenek tváří syrově, ve skutečnosti ale spoléhá na nejsrozumitelnější prostředky, jak oslovit diváka. Škemrá o soucit s ženskými hrdinkami, do jejichž nitra nedokáže nahlédnout. Povrchní smutek tu má jednu podstatnou výhodu – názvu navzdory končí a je rychle zapomenut.

Hodnocení: 40 %
Smutek bez konce (La Tirisia)
Jorge Pérez Solano, Mexiko, 2014, 110 minut