Víc než jen hlas. Kdo jsou čeští dabéři?

Podobně jako většina mé generace narozená po revoluci jsem byl vychován televizí. Zvuk televize a hlasy v ní pro mě byly nejenom první zkušeností s filmy a seriály, ale při častém sledování televize jsem s těmi několika hlasy, které tehdy dabovaly filmy a seriály, navázal podivně důvěrný vztah. Odjakživa jsem se tedy chtěl s hlasy mého dětství setkat. Při prvním setkání s dabérem je těžké se ubránit srovnávání hlasu a tváře, která dabérovi patří. Hlas propůjčený tolika různým obličejům sedí naproti vám a vy si říkáte, jestli vám k němu vlastně pasuje.

Mají dabéři a postavy, které dabují, něco společného? Jsou dabéři uštěpačných komiků takoví i v reálném životě? Jsou stejně jako u běžných herců vybíráni na základě typologie a přiřazováni k postavám? V České televizi jsem se na to zeptal člověka, jehož hlas je natolik specifický, že ho stačí slyšet jednou a zapamatujete si ho do konce života. Hlas, který se nemění, hlas čtyřicátníka propůjčovaný dětským hrdinům i dospělým hercům.

„Na naturelu záleží podle mě u každého herectví. Zároveň se ale nedá říct, že postavy, které většinou dabuju, jsou mi podobné. To určitě ne. Může se ale stát, že se můj naturel promítne do postavy. Často se mi to stává u kreslených nebo dětských seriálů, které jsou určitým způsobem naivní, protože jsou primárně určené pro děti. Takže se mi občas stane, že řeknu nějakou větu a najednou si říkám: „Kde se tam proboha vzal ten sarkasmus? Ten tam určitě nemá být! Pojďte ještě jednou!“, říká Filip Švarc, hlas například Richarda Hammonda ze seriálu Top Gear či Olivier Minniho, moderátora Pevnosti Boyard.

Filip Švarc|foto: Tiskový servis Filipa Švarce

Právě v české verzi Pevnosti Boayard si nedávno Švarc sám zahrál a jak říká, jednalo se o jeden z nejlepších zážitků v jeho životě. Při rozhovoru s dabérem mě ale vždy zajímala jedna věc – poslouchají dabéři rádi svůj hlas? Nebo stále cítí to trapné svrbění jako „normální smrtelníci?“

„Dnes už mi nevadí. Během let jsem byl nucen ten hlas poslouchat reprodukovaně tolikrát, že už mi nevadí. Ale jasně, měl jsem ten pocit. A navíc umělecky, kdy jsem si říkal ‚tohle jsem mohl udělat jinak‘ a ‚tohle jsem mohl udělat líp‘, to máme všichni a pořád. Dabéři nikdy nejsou spokojení s tím, co udělají. Jsme spokojeni v rámci možností, ale vždycky si myslíme, že bychom to mohli udělat ještě lépe.“

Dabing u nás prošel, obzvláště v 90. letech, dynamickým rozvojem, kdy, jak uvádí dnes už převážně dabingový režisér Daniel Dítě, trh zkousnul klidně i dvě stě titulů za měsíc a dabovalo se od rána do večera. Pan Dítě, který režíroval velkou část filmů a seriálů během zlaté éry dabingu, je svérázná osobnost. Neváhá otevřeně mluvit o svých „ďábelských letech“, kdy byl kvůli kázeňským prohřeškům propuštěn z tehdejší Mahenovy činohry, dnes Národního divadla v Brně, či o tom, jak zkrachovalo jeho vlastní dabingové studio. Je vidět, že dnes už jsou věci jinak, a to nejen v dabignu ale i v životě, když vypráví o tom, jaká byla výchova dabérů za totality.

Daniel Dítě|foto: Tiskový servis Daniela Dítě

„Takhle jsem neuvažoval, byl jsem mlád a vůbec jsem si neříkal, co budu, anebo nebudu. My jsme začínali jinak. Já jsem začal na škole u režisérky Soňy Sázavský, kdy jediné, co jsem říkal bylo: ‚Paní, tady máte klíče od vozu‘. To znamená, že vývoj dabéra za totality trval mnohem déle. Trvalo to šest let, než jsem se dostal k velkým rolím. S kamarádem Mojmírem Maděričem jsme začínali v bulharském historickém filmu, ve kterém jsme hráli 140 tisíc mrtvých. A pan režisér nás tehdy učil citoslovce a říkal: ‚Chlapče, citoslovce útočné je jiné než citoslovce obranné‘.

Dabing ve společnosti přispívá kromě přibližování zahraničních titulů lidem, kteří z různých důvodů nechtějí vidět film v originálním znění také jako udržováno norem jazyka. To zdůrazňuje dabingová herečka Jitka Moučková, v současnosti nejznámější jako dabérka Penny ze seriálu Big Bang Theory, když mluví o tom, jestli jsou podle ní dabingoví herci podceňovaní a vlastně často veřejností zbytečně kritizovaní.

„Já bych neřekla, že jsme podceňovaní, spíš je to taková okrajová záležitost. Češi jsou líní. Někde řeknou, že dabing byl příšernej, že se to nedá poslouchat, ale napíšou něco, řeší to nějak? Neřeší. Divák není blbec, divák je jenom líný o něco se zasadit, proto může mít někdo pocit, že jsme upozaděni. Já si ale myslím pravý opak. To, že naše hlasy promlouvají denně do hlav lidí, je ohromně důležité už jenom z hlediska jazyka. Můžete, obzvláště dětem, zasazovat do hlavy řečové návyky.“

Společnost je v otázce, na kolik je v současnosti dabing potřebný a jeho existence opodstatněná, poměrně rozdělená na dva tábory. Sami dabéři v tom ale mají poměrně jasno, když říkají: dejte lidem možnost si vybrat mezi titulky a dabingem. Ten má podle samotných dabérů stále své opodstatnění z mnoha důvodů. Televize stále funguje jako kulisa, kterou lidé chtějí pohodlně zpracovat a čtení titulků je často po únavném dni aktivita nechtěná. Pochopitelně ale existuje stále velká skupina lidí, která dabing vyžaduje. V čem se názor některých dabérů rozchází je názor na kvalitu současného, českého dabingu.

Jitka Moučková|foto: Tiskový servis Jitky Moučkové

Daniel Dítě vnímá v porovnání s ostatními evropskými dabingy ten český stále jako jeden z nejlepších. „V dabingu je v Čechách ale tradice a i v podmínkách, ve kterých je dnes, ho považuji za jeden z nejlepších na světě,“ říká Dítě. To Jitka Moučková je o poznání kritičtější a v současné době, kdy jsou nároky na snižování rozpočtů skutečně enormní, vnímá zásadní úpadek. „Pod tvrzení, že je český dabing pořád jeden z těch nejlepší, bych se v součanosti nepodepsala.“