Vítěz Varů Szabolcs Hajdu: V Orbánově Maďarsku nezbylo nic jiného, než natočit film u sebe v bytě
Naposledy jsme s jedním z nejlepších současných maďarských režisérů mluvili před dvěma lety, když s rodinou plánoval emigraci do USA. Už tehdy mluvil o stále vyšším počtu sebevražd ve své zemi a o velkém odlivu těch, kteří se jako on rozhodli z Orbánovy země odejít. Z rodinných důvodů však nakonec i s rodinou zůstal v Budapešti. Sebevraždu spáchalo i několik jemu blízkých lidí a politická situace se ještě více vyhrotila. „V situaci, kdy jsem začal uvažovat o natočení Rodinného štěstí, jsem neměl vůbec žádnou jinou možnost, co dělat se svým životem,“ vypráví Hajdu příběh o tom, jak ve svém bytě se členy své rodiny natočil rodinné drama ze současného Maďarska, které vyhrálo Křišťálový globus v Karlových Varech.
„Mnohokrát jsem se veřejně vyjadřoval proti fungování nového filmového fondu v tom smyslu, že v tomto systému nechci točit filmy. Toho jsem se musel držet, nemůžu říkat něco v hospodě s kamarády nebo doma ženě, a pak něco jiného dělat,“ komentuje Hajdu vznik Rodinného štěstí, snímku, do kterého obsadil sebe, svoji manželku i dvě děti a za kameru postavil své studenty. Často mluví o tom, že ačkoliv je každý jeho film formálně jiný, jeho základní téma je věčné – je jím svoboda. „Způsob, jakým jsem tento film natočil, je zhmotněním mých představ o nezávislosti a svobodě při tvorbě. S tímto tématem tedy opět úzce souvisí.“
„Měli jsme tehdy s rodinou za sebou snad nejhorší období našich životů,“ vrací se k začátkům filmu. „Šest let, během kterých došlo k řadě tragédií. Nakonec nás zasáhly dvě velice kruté rány, dva moji spolupracovníci, moje pravá a levá ruka, se kterými jsem natočil Biblioteque Pascal a Mirage, spáchali sebevraždu. Museli jsme to celé nějak překonat, jediná možnost byla pustit se do toho filmu. Bylo to, jako když Baron Prášil sám sebe vytáhne z průšvihu za vlastní ohon.“
Orbán zase staví ploty
Hajdu napsal Rodinné štěstí nejprve jako divadelní hru. Vznikla kolektivně se členy jeho rodiny a ostatními spolupracovníky – na začátku se navzájem fotili, svým portrétům přiřazovali nová jména, možná povolání, možné vzájemné vztahy. Z toho všeho následně vznikal scénář. „Většinou se totiž naše hovory ubírají po dvou liniích,“ říká Hajdu. „Povídáme si o tom, co se děje ve světě, tedy o tom, co jsme četli na internetu. Zapálíme si cigaretu a říkáme: ‚Slyšel jsi, co zase dělá Orbán? Že zase staví nové ploty?‘ A mluvíme o tématech jako je migrace, rasismus, homosexualita atd. To je první linie. A pak je druhá: ‚Co u vás doma?‘ Já vždycky říkám, že máme mluvit o tom, co je nám blízké a o čem hodně víme. Všechny ty informace ze světa máme zprostředkovaně, nemáme s nimi co dočinění, nemáme s nimi většinou konkrétní zkušenost.“
Podle režiséra vzniká v Maďarsku mnoho filmů o rasismu nebo migraci, aniž by jejich režiséři tyto problémy pocítili ve svém okolí. „Chtěl jsem ale, abychom nejen mluvili o tom, co dobře známe. Chtěl jsem, abychom se také pokusili dostat do bodu, kdy dokážeme otevřít širší, univerzální témata. Aby ten film nebyl jenom o naší rodině, aby to nebyly jenom naše příběhy. Abychom mluvili o tom, jak funguje rodina jako taková, co znamená být ženou a matkou, co je být otcem, mužem, dítětem. To jsou věci, o kterých se nějak mluvilo před sto lety, a bude se o nich po sto letech mluvit pořád.“
Dětství za socialismu, dospělost v kapitalismu
Hajdu, který dosáhl plnoletosti v době, kdy v Evropě padla železná opona, se zatím nejvíc proslavil snímkem Bílé dlaně uvedeným v roce 2006 v Cannes. Vystihuje nejenom jeho dětství, ale i povahu režimu v Maďarsku 80. let. Stejně snadno se Rodinné štěstí dostává k podstatě témat emigrace, výchovy dětí, manželského soužití nebo dnešního soutěžení mezi lidmi i členy rodiny. Režisér v rozhovoru zmiňuje některá témata, kterých se jeho film dotýká, mluví také o tom, že proces jeho vzniku byl pro celou jeho rodinu velkým sebepoznávacím cvičením.
Feudalismus v dnešním Maďarsku
Rozhovor se také zlehka dotýká i maďarského vztahu k národní historii. Zatímco Češi si idealizují první republiku a donedávna u nás byly populární i komedie nostalgické po normalizaci, v Maďarsku panuje zcela jiná atmosféra. „Společnost si vždy idealizuje to, co je jí vtloukáno do hlavy, takže polovina lidí teď najednou pociťuje nostalgii vůči období, kdy v Maďarsku vládl admirál Horthy, což já osobně považuju za jedno z nejtemnějších období našich dějin. Dochází dnes dokonce k takovým excesům, že některým fašistům z minulosti se staví sochy. Ale existuje i nostalgie po období kadárismu, tu kartu můžete vytáhnout kdykoliv.“ Současné Maďarsko se podle Szabolcse Hajdu feudalizuje, jeho letmý popis současnosti připomíná například analýzu maďarského filozofa Gaspára Miklóse Tamáse, který přirovnává systém Orbánových starostů, často místních šéfů strany k latinskoamerickému systému bossů – El Jefe.
V rozhovoru Hajdu rozebírá i to, jaké bylo vyrůstat v Maďarsku v 80. letech a jaké je být dítětem nebo rodičem dnes. „V Bílých dlaních jsem kritizoval svoje rodiče a celou jejich generaci, v Rodinném štěstí kritizuju způsob rodičovství naší generace.“ Analyzuje také současnou maďarskou kinematografii. V závěru komentuje výstižnost českého distribučního názvu, který podle něj není ani trochu ironický. „Ideální rodina je iluze, vždycky něco vyplave na povrch, co může být třeba na letmé zdání skryto. Takže ideální klidně může být tato rodina.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
