Vivian Maier nemusíme hledat, našli jsme její fotografie

John Maloof jako mladý kurátor pozůstalostí kupuje na aukci v Chicagu v roce 2007 velký objem neznámých negativů. Když začne skenovat, pochopí, že má co dočinění s archivem vysoké kvality. Jméno Vivian Maier nikdo nezná, ani Google ne. Začíná tedy pátrat po totožnosti a historii neznámé autorky. Kurátor archivu a následně autor dokumentárního snímku přichází do styku s rodinami, kterým Vivian Maier hlídala děti, což se zdá být jediným vodítkem k její osobě.

Formálně jsme takový dokument viděli asi stokrát. Odporně libozvučný a všudypřítomný zvuk houslí, mluvící hlavy americké střední a vyšší třídy, které prozrazují víc o sobě než o Vivian, nakonec dovrší střihová skladba tak polopatická, že názorněji by to šlo snad jen mokrým hadrem přes obličej. Snad až příliš výrazná je zde postava autora filmu, který sice neustále proklamuje důležitost uznání své nalezené fotografky, ale ze snímku prosakuje ambice, kterou je sám pohlcen.

Tematicky se nabízí srovnání s filmem Pátrání po Sugar Manovi, který fenomén objevování zapomenutého a nedoceněného umělce do jisté míry zosobňuje. Na rozdíl od Hledání Vivian Maier ale režisér Malik Bendjelloul vypátral jednak žijícího hudebníka, hlavně ale našel kontext, sociální a dobové souvislosti. Práce s filmovým jazykem je navíc až nesrovnatelná. Protože Hledání Vivian Maier nemůže stát na autentické hudbě, která by unesla archivní záběry, stavebním materiálem tohoto filmu jsou nalezené fotografie.

Vivian Maier nemusíme hledat, našli jsme její fotografie|foto: Vivian Maier

Velmi zásadním a do jisté míry podobným objevem na poli české fotografie by mohl být Miroslav Tichý. Nedostudovaný akademický malíř, který naplnil romantickou představu zneuznaného umělce v očích mnoha kurátorů i veřejnosti. Podivná postavička žijící v Kyjově rozpoutala diskusi o kurátorské manipulaci, stejně jako o obsesivním focení erotických snímků pro vlastní potřebu. Nikdo se neptal, proč Miroslav Tichý nevystavoval své technicky nedokonalé a přesto sdělné a vizuálně poutavé portréty ženských těl a tváří. V tomto případě šlo o zřejmý vedlejší produkt, který nám ale cestou ukázal zásadní schopnosti fotografie materializovat, množit a přivlastňovat si realitu.

Jedním z problémů filmu Hledání Vivian Maier jako umělkyně je i to, že nikoho z tvůrců nenapadlo uvažovat nad kontextem tehdejší fotografie. Je technicky možné, že autorka znala práci svých současníků i předchůdců. Dorothea Lange byla známou fotografkou v době velké americké krize, Robert Frank se narodil o 2 roky dříve než Vivian a poetické fotografie Paříže od Eugena Atgeta byly pro mnohé už za jejího života klasikou. Fotografie Vivian Maier nicméně nepůsobí jako výplod trendu nebo snaha o jakoukoli nápodobu. Jsou autentické ne kvůli tajemnému a lákavému příběhu samotné autorky, ale pro svoji čistotu jak ve výtvarném jazyku, tak v tematickém záběru.

Proč je tedy film Hledání Vivian Maier plochý ve své výpovědi? Protože v něm autor ani nikdo jiný nepředpokládá, že potřeba fotografovat a tvořit obecně nemusí být primárně podložená touhou publikovat. Protože za nekonečnou otázkou, proč nikdo neviděl fotografie Vivian Maier, nestojí úvaha o tom, jak složité mohlo být pro stárnoucí chůvu prosadit se způsobem, který by uměla přijmout. Protože i dnešní optika daného filmu nahlíží hlavní hrdinku hlavně jako psychicky nemocnou a sociálně znevýhodněnou postavu bez profesního a osobního života.