Výstava Strach z neznámého připomíná, že česká debata o uprchlících je nepoučená. Musí být takové i umění?

15. únor 2017

Lenka Kukurová žije několik let v Německu, dlouhodobě se věnuje kurátorování výstav a angažovanému umění. Jednu z nich uspořádala původně pro bratislavskou Kunsthalle s názvem Strach z neznámého. Až do konce března je teď k vidění v galerii Národní technické knihovny v Praze. Téma uprchlické krize je hmatatelné v celém galerijním prostoru – jasně a bez metafor. Kdyby se výstava na totéž téma koncipovala v Německu, vypadala by prý úplně jinak. Čím je tedy náš středo- či východoevropský pohled specifický a co nám umělci – krajané a sousedé z okolních zemí – o nás samých sdělují?

V přízemí se rozmisťují reflexní záchranné vesty, nikoliv však pro dospělé – jsou to zavinovačky pro novorozeňata. V prvním patře Lukáš Houdek, umělec a člen vládního projektu HateFree, připravuje svou instalaci z nákladního kontejneru pro převoz zboží, kousek dál visí artefakt z použitých telefonních karet. Možná se jedná o efektní culturejamming, jeho srozumitelnost však může být časově velice omezená. Problém s časovostí a námitku, že je teď uprchlictví módní, však kurátorka odmítá. „Mě to nezajímá. Tím tématem se zaobírám dlouho (více než 10 let) a budu se jím zabývat i nadále, když to už trendy nebude. Sama nevím, jestli to je trendy. Spíš je pro mě důležité, jaká je společenská situace. Kdyby bylo trendy být solidární a vyjadřovat se skrz humanismus k současné situaci, byla bych velmi ráda,“ říká Lenka Kukurová.

V kulturním prostoru střední a východní Evropy je prý diskuze o uprchlících nepřekvapivě méně kultivovaná i poučená než v Německu. Nemělo by to ale snad znamenat, že umělci budou také méně poučení, budou doslovní a publikum budou podceňovat. Osobně nechápu, proč všechno musí být hned každému srozumitelné.

Kurátorka začala s oslovováním umělců pro výstavu po vyhrocené diskuzi o kvótách v roce 2015. Většina děl vznikala tedy na zakázku pro konkrétní přehlídku, z okamžité potřeby na situaci kolem kvót reagovat. „Tehdy začalo do Evropy přicházet obrovské množství lidí. Slovensko i Česká republika byly však jen tranzitními zeměmi, velmi málo uprchlíků tu chtělo zůstat a zůstalo. Ale ta diskuze tomu vůbec neodpovídala. Byla vyhrocená natolik, že vůbec neodpovídala faktům, nezakládala se na racionálním uvažování,“ dodává Lenka.

Mnoho děl vystavených v NTK používá objekty typicky související s uprchlíky – termopřikrývky, vesty, telefonní karty. Vyznívají až moc křiklavě – jsou to sdělení příliš jasná, nedávají prostor na vlastní úvahy. Aby umělci zpracovali silné emoce, použili až moc přímé metafory. Nejsem si jistá, zda jsme vnitřně plně přijali fakt, že každý uprchlík je člověk s klady a zápory jako my, a tak bychom ho měli brát. Ne si na ně ukazovat a vyzdvihovat nesnáze a nejistotu prchajících křiklavými gesty. Tím propast mezi nám vlastním a cizím prohlubovat a ocitat se v kruhu vlastní omezenosti. Jak jinak bych si měla vysvětlit, že vznikají díla, která mi naznačují, že v jednom domě může klidně bydlet uprchlík se starousedlíky? Snad alespoň v Německu už tohle lidem došlo a podobná díla už vidět nemusí.

Strach z neznámého, nedůvěra k jinakosti a odmítání jiných kultur a náboženství jsou pravděpodobně věčné. Tento pocit civilně a autenticky zprostředkovává video Artura Zmijewského Oni. Zachycuje průběh workshopu, ve kterém autor inicioval setkání čtyř odlišných skupin a každá z nich dostala prostor na vytvoření symbolů, které ji reprezentují. Katoličky, židé a pravicoví a levicoví aktivisté si na videu navzájem zasahují do kreseb či koláží a komentují stále vyhroceněji ty „druhé“ či „jiné“. Konec, kdy jedni podpálí symboly druhých, vyvolává pachuť a stud za to, kým jsme. Zároveň ale jedině Oni nás nutí přemýšlet v širším kontextu.

03802428.jpeg

„Myslím si, že silnější umělecký zážitek dokáže ovlivnit to, jak jednotlivec vnímá svět, a nějakou problematiku. Často je diskuze o uprchlících založená na emocích a lidi mají velice málo reálných zkušeností. My vlastně výstavou říkáme, že je v pořádku mít strach, ale není v pořádku být xenofobní,“ vysvětluje Lenka Kukurová. Možná je to skromný cíl. Pokud se ale vystavují záchranné vesty s nápisy „Když jste v Římě, chovejte se jako Římani nebo není to nic světoborného“, je třeba urazit ještě velký kus cesty k umění, které sice nezapomene na lidskost, ale zároveň nebude jen přejímat, dovysvětlovat a podceňovat.

autor: Klára Doležálková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.