„Vždycky mě bavili lidi,“ říká máma snapshotů u nás Libuše Jarcovjáková

21. listopad 2016

„Vždycky mě strašně bavili lidi a zajímaly příběhy, dostat se k lidem a pochopit je, to je hodně intuitivní, ale asi mě to opravdu provází celý život.“ Možná i proto byla prvotní tužba fotografky Libuše Jarcovjákové stát se spisovatelkou. V rozhovoru s Janou Patočkovou se zamýšlí nad svou kariérou pedagožky a samozřejmě fotografky (nejen) dokumentárních souborů, které jsou všechno, jen ne distanční. Jako průřez svým pestrým a naplno prožitým životem teď Libuše Jarcovjáková ve spolupráci s Bárou Baronovou připravuje knížku, která kombinuje intimní deníkové zápisky a fotografie.

Libuše Jarcovjáková se do širšího povědomí veřejnosti dostala teprve nedávno. Její dokumentární soubory, které mnohdy využívají dnes tolik populární metodu snapshotu, zachycují život velice specifických komunit v socialistickém Československu, ale také neuvěřitelně pestrý život samotné autorky, která jimi proplouvala a doslova „je žila“. Libuše na své okolí působí jako kamarádka a máma. Je empatická, občas až tolik, že podle vlastních slov musela přestat s kariérou pedagožky, protože studentům předávala tolik energie, že potřebovala sama novou nabrat. Její studenti na ni ovšem vzpomínají s radostí, má totiž schopnost najít v člověku to, co je mu vlastní, neroubovat nic násilím.

„Většinou se mi dařilo do toho dávat všecko, nechávat ty lidi, jen je tak jemně popostrkovat. Lidi mě vždycky bavili. Možná proto to bylo náročný, protože člověk se empaticky na ty lidi napojoval a já jsem se vždycky hodně soustředila,“ reflektuje svoje působení na střední škole a posléze na vyšší odborné škole v Hellichově ulici, kde učila právě fotografii. „Pro mě jeden z nejdůležitějších byl Adam Holý, protože to byl vlastně můj úplně první student hned ten první rok, úžasně silná a trošku problematická osobnost. Adam byl takové to první velké setkání.“ Libuše vzpomíná na své studenty, z nichž se rekrutoval nejeden dnes aktivní a úspěšný fotograf, kromě zmíněného Adama Holého třeba také Alžběta Jungrová a další.

03748183.jpeg

Díky její energii a tomu, že se sama cítila často jako „podivínka“, a její touze nahlédnout do příběhů, které svou energií přitahovala, dokázala naprosto přirozeně proniknout do vietnamské, kubánské nebo queer komunity v Československu. „Jestli něco na mojí fotce je, tak je to to, že není distanční, že jsem většinou úplně až po krk namočená v tom, co se tam odehrává. A ono to díky tomu bylo dost zničující, ale zaplaťpánbůh za to. Z toho asi plyne to, co je na mojí práci asi nejsilnější, a to, co snad bude v té knize – to je autenticita a vnitřní potřeba to dělat, žít tím,“ reflektuje Libuše svoji dlouholetou tvorbu, která svým přístupem není nepodobná právě jejímu přístupu k výuce.

Knížka „Černé roky“ vyjde ještě letos v nakladatelství Women Barbory Baronové, které se zaměřuje na ženskou a genderovou tvorbu. Je výběrem z Libušiných autentických deníků doplněných o fotografie a Libuše ji bude prezentovat na dalším pražském vydání večera PechaKucha 23. listopadu v kině Aero, křest proběhne 20. prosince. „První poznámky jsou kolem roku 1971, to mi bylo 19, pak je pauza, bohužel o deníky z let 1971–76 jsem přišla kvůli politickým důvodům, to v knize taky bude vysvětleno. Pak pokračuje a my jsme se rozhodly tu knihu ukončit v roce 1987. Ty deníky jdou chronologicky a ty fotografie, které se tam objevují, v podstatě částečně kopírují text v denících, plus věci, které jsem objevila až dodatečně ve svých archivech, třeba záznam ze dne, kdy jsem přišla o panenství.“

Tematicky se Libuše ve své tvorbě nevyhýbá ničemu, necenzuruje se, ovšem přiznává, že určitá forma cenzury byl samotný komunistický režim. Po pár incidentech, kdy jí byly deníky konfiskovány a po dalších peripetiích opět navráceny, se deníkový soubor stal jakýmsi implicitním cenzorem, který samovolně vedl Libuši k tomu, určité detaily nezmiňovat nebo se s nimi vypořádat jinak.

03748184.jpeg

Libušiny fotografie, snapy každodennosti, jsou dnes zpětně cenné nejen díky zachycení dobové atmosféry, ale také pocitům citlivého člověka, který žije v určité společnosti a reflektuje ji, podle Libušiných slov jí častokrát focení pomáhalo k pochopení reality. Častokrát zachycení i bolestné situace, jakou byl například potrat, jí pomohlo se se situací vyrovnat a později ji i snáze pochopit a metabolizovat. Libuše reflektuje nejen Prahu, ale i období, kdy emigrovala do západního Berlína nebo žila v Tokiu. „Zpětně to může vypadat jako nějaký úžasný koncept, ale byl to přirozený proces, ale pochopitelně, že všechny věci, které jsem v životě zažila, nejsou zdokumentované,“ vrací se Libuše zpět k úvahám nad svou obsesí deníky, ať už psanými, nebo především těmi fotografickými.

O tom, jak vznikl Libušin první dokumentární soubor z prostředí hlubotiskové tiskárny, jaké to je vracet se ke starým deníkovým zápiskům, nebo o tom, že exotické uzavřené komunity byly vlastně formou určité emigrace v rámci totalitní společnosti, si poslechněte v rozhovoru.

03748181.jpeg
autor: Jana Patočková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka