Walesa, člověk z lidu
Nový film legendy polského filmu Andrzeje Wajdy zachycuje přelomové dekády v životě muže, který patří k ikonám boje proti komunismu.
Samorostlý dělník z gdaňských loděnic Lech Walesa je v něčem dokonalým kontrapunktem Václava Havla. Nevzdělaný, nesečtělý proletář, ostentativně nedůvěřivý k čemukoli intelektuálnímu, navíc symbol „dobrého Poláka“, který věří v boha a vychovává velkou rodinu, umožňuje českému divákovi pochopit zásadní rozdíly mezi protisystémovou revoltou Solidarity a zdejšího disentu. Zatímco komunistický režim v ČSSR mohl ostouzet svoje protivníky jako zdegenerované buržoazní živly, proti polským autoritám vystoupil pracující lid v čele s člověkem, který by v časech stalinismu klidně mohl ztělesňovat kladný prototyp živelného buřiče.
Toto tvrzení platí, pokud přijmeme výklad Andrzeje Wajdy a scenáristy Janusze Głowackého, v němž Walesa nevystupuje jako dojemný pomník demokratického vzdoru, ale jako strhující sebestředný mačo, který proti patosu dějin staví šibalský humor, energické jednání a nezlomný optimismus. Film se zaměřuje především na jeho osudy v rozmezí let 1970 a 1989 a rámuje je rozhovorem Walesy s italskou novinářskou Orianou Fallaci, která se snaží pochopit jeho „revoluční filozofii“.
Místo propracovaného výkladu se jí dostává přímočarého, humorného a občas až banálního vyprávění rozšafného cholerika, který plně přijímá svou roli vůdce. Když je ticho, ví co říct a lidé mu rozumějí. Kupředu ho žene nesmírná svéhlavost, konflikty zvládá s lehkostí pošetilce. Wajdův film se sice nevyhýbá známým morálním selháním (spolupráci s bezpečnostními složkami státu), ale líčí je jako součást kauzálního řetězu, který z Walesy udělá neúplatného oponenta režimu.
Obrovskou zbraní filmu je humor, se kterým se staví k hlavní postavě a se kterým se hlavní postava staví k podstatě socialismu. Walesa je spíše složen ze situací absurdních a komických, než melodramaticky vybičovaných. Jako by přejímal nadhled a energii hlavní postavy. Navíc i s přihlédnutím k věku a zásluhám režiséra jde o snímek v nejlepších momentech svižný, drzý a vymykající se lopotně zasloužilému tónu zásadních národních témat. Hrané pasáže se organicky prolínají s dokumentárními záběry, vyprávění rytmizují dobové punkové šlágry a přechody k rozhovoru s Fallaciovou jsou účelné i zábavné.
Walesa tak v ničem nepřipomíná těžkotonážní školské pomníky národní historie. Přes všechnu živelnost v něm ale převažuje jistá forma neproblematické plochosti. Humorem se vyhýbá patosu, ale i velkým konfliktům a dilematům spjatým s Walesou. Jakmile humor zmizí a film začne ve střední pasáži vršit dobové projevy na tribuně s vysvětlujícími dialogy vedlejších postav, je jasně cítit, jak málo nad rámec dotažené stylizace Walesa nabízí.
Je to jednoduše a přitom zručně zpracované téma, které má pro tuzemského diváka podstatnou výhodu – nemusí tolik zohledňovat sympatie či antipatie k hlavní postavě. S odstupem je Walesa prostě snímkem, na který se dobře dívá a o kterém se snadno přemýšlí. V žánru „lekcí z historie“ jde o ukázku toho, jak vykládat zábavně a bez zbytečné prkennosti. Vlastně se bavíme o jedné z mála dobrých komedií o reálném socialismu, která se obejde bez berličky ostalgie, ublíženého „člověčinkaření“ i hořkosladkého vzdychání nad báječnými lety pod psa.
Otázka zní, zda je to v případě tématu dělnické ikony, jež Wajdovu tvorbu provází od Muže z mramoru (1977), nutně výhra, nebo spíše přijatelný kompromis.
Hodnocení: 70%
Walesa: Člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei)
Andrzej Wajda, Polsko, 2013, 127 minut.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
