Wallander není jen Branagh. Neznámý švédský herec britskou superhvězdu převyšuje
Do programu České televize se s létem opět po čase vrátil seriál Wallander s Kennethem Branaghem v hlavní roli. A aby toho nebylo málo, Letní filmová škola uvádí letos v sekci Švédská krimi jednu epizodu stejnojmenné série, ve které exceluje u nás takřka neznámý herec Krister Henriksson. Wallander okupuje mezinárodní mediální sféru bez přestávky už více než 20 let – od knih až po televizní koprodukce. Zcela právem.
Autor knižní předlohy Henning Mankell totiž svou krimi sérii ambiciózně komponoval jako historickou fresku zachycující mezinárodně politickou změnu a svého hlavního hrdinu popsal jako „muže předělu“. Úvodní román vyšel až roku 1991, jeho děj se však odehrává v prvních měsících devadesátého. Tedy krátce po pádu „železné opony“. Příběh Vrahů bez tváře se sice primárně točí kolem vyšetřování brutálních vražd, zároveň se ale kriminalista Kurt Wallander musí stále častěji vypořádávat s doposud nezvyklými projevy xenofobie a iracionálna v jednání svých spoluobčanů. I jeho myšlenky však zachvacují pochybnosti a obavy při pohledu na svět, který se s uvolněním zřetelných hranic a pevných mocenských bloků nezvratně změnil.
Muž mezi dvěma světy
Wallander, muž středního věku, krátce po rozvodu, se vlastně nachází stále mezi dvěma světy, a to nejen historicky, geograficky, partnersky, ale i generačně. Pochopení těžko hledá u svého otce, renomovaného malíře, v jehož díle se v nekonečných variacích opakuje stále stejný motiv (entropie). A cestu ke své dceři najít ani nemůže, protože ta věrna étosu globální generace je stále v pohybu po různých místech Švédska i světa (energie). V zásadě konzervativní kriminalista, který by nejradši neopouštěl své domovské město (a o samotě pil whisky a poslouchal opery z desek), je pak v důsledku své práce stále častěji nucen se konfrontovat s životem tam venku, za hranicemi Ystadu, Švédska, Evropy…
Tvrdé zkoušce je přitom vystavován jeho už archaický hodnotový systém i silně rozvinuté sociální cítění. Stává se donkichotskou postavou, která svádí marný, a o to patetičtější boj o uchování mizející pevné skutečnosti. Podoben rytíři smutné postavy je také životnější jako literární figura, modelová postava, než jako člověk z masa a kostí, se kterým byste se mohli setkat – policejní práce se mu stává vším, smyslem života i nekonečným zdrojem utrpení. Krutost takového údělu si zřejmě uvědomoval i sám Mankell, a tak nakonec část břemene přenáší na Wallanderovu dceru Lindu, která od otce přebírá povolání policistky a stává se jeho nejbližší důvěrnicí.
Jednou nohou v písku, jednou ve sněhu
Jádro knižní série vyšlo mezi léty 1991 až 1999 a ve fikčním čase pokrývá období 1990–1997. Wallander se v té době postupně vypořádává s důsledky a projevy rozpadu Sovětského svazu (Psi z Rigy), jihoafrického apartheidu (Bílá lvice), postkolonialismu (Usmívající se muž) či kyberterorismu (Firewall). Některé z případů zase reflektují násilí páchané na ženách (Pátá žena), ostrakizaci homosexuálů (O krok pozadu), sexuální zneužívání dětí (Ve slepé uličce). Mankell věrný brakovému rodokmenu umisťuje své detektivní zápletky do atraktivních kulis, nicméně dramatická linka svědomitě postuluje morální dilemata Evropana v současném komplikovaném světě.
Než „vynalezl“ Wallandera, byl totiž Henning Mankell známý především jako autor divadelních her a levicový aktivista se zájmem o postkoloniální Afriku. V řadě článků se dočtete, že v poslední etapě života dělil svůj osobní a pracovní život rovnocenně mezi Evropu a černý kontinent: doma byl slavným autorem populárních kriminálních příběhů, v africkém Mozambiku se jako umělecký ředitel jedné z institucí podílel na organizaci místního divadelního dění. Sám Mankell svou kreativní rozpolcenost vyjádřil bonmotem: „Rozkročen, stojím s jednou nohou zabořenou ve sněhu a druhou v písku.“
BBC je meta
A ačkoli ke konci života mluvil o samotném Kurtu Wallanderovi poněkud s despektem – neztotožňoval se například s jeho přístupem k ženám –, vždy si byl vědom kulturního a finančního kapitálu, který tato značka nese. Tak začala Mankellova veleúspěšná kariéra filmového producenta a scenáristy. Už roku 1994 odvysílali první televizní adaptaci jeho práce – čtyřdílnou minisérii Mördare utan ansikte (Vrazi bez tváře) s legendou švédské kriminální produkce Rolfem Lassgårdem v hlavní roli. Za Mankellovy různé participace pak až do roku 2007 byly takřka všechny doposud vzniklé romány postupně převedeny do podoby televizní nebo video dramatizace.
Zjevně mu to ale bylo málo, nikdy se totiž netajil ambicí dostat svého šampiona do prestižní britské televizní stáje. Jenže ještě než vůbec mohly začít práce na světově proslulé adaptaci s Kennethem Branaghem (jeho ochota ujmout se hlavní role prý nakonec vedení BBC přesvědčila k účasti), stihl Mankell ve Švédsku zprodukovat unikátní 32dílnou sérii, která je výrazným rozšířením wallanderovského univerza, protože až na výjimky obsahuje původní, nové příběhy.
Roger Ebert chválí
Už roku 2003 spoluzakládá švédský spisovatel produkční společnost Yellow Bird. Studio stojící mimo jiné za vznikem první adaptace Milénia Stiega Larssona, jejíž úspěch akceleroval popularitu žánru nordic noir u literárních i televizních fanoušků. Wallander byl na počátku toho všeho. Mankellův odvážný plán spočíval ve vytvoření nové sady příběhů, které detailněji propracují profil kriminalistovy osobnosti a charakteristiku jeho blízkých i prostředí, ve kterém žije. Pozitivní divácká reakce, kterou série vyvolala jak doma ve Švédsku, tak v Německu (které je tradičně pro severskou krimi tvorbu vstupní branou na evropský trh) a jiných zemích, svědčí o správnosti jeho rozhodnutí. Jednu z epizod – která se dostala do omezené kinodistribuce v USA – pochválil v recenzi dokonce i věhlasný kritik Roger Ebert.
Až na nezbytnou expozici v úvodním příběhu fungují opravdu jednotlivé cca 90minutové příběhy samostatně a jejich struktura vyprávění i styl mají filmové parametry. Ostatně první díl celé série šel ve Švédsku nejdříve do kin, až pak se objevil v programu televize TV4. Pokud vůbec, tak o nějaké průběžné linii můžeme mluvit spíše v souvislosti s Wallanderovým privátním životem, jeho vztahem k exmanželce, dceři, některým kolegům a kolegyním. Koncovku první sezóny ovlivní na fikční rovině pak nejvíce události spojené s postavou mladého policisty Stefana Lindmana (ztvárněného mezinárodně známým Olou Rapacem). Na úrovni mimofilmové pak osud herečky Johanny Sällström, která hrála Wallanderovu dceru Lindu. Roku 2007 totiž tato mladá žena spáchala sebevraždu.
Krister Henriksson
Tragická událost nezměrných rozměrů ovlivnila nejen uspořádání fikčního světa (v 2. sezóně se postava Lindy vůbec neobjevuje, ve třetí ji už ztvárňuje jiná herečka), ale silně zasáhla i představitele Wallandera Kristera Henrikssona. Ten se totiž s Johannou Sällström osobně velmi sblížil, jak přiznává v dokumentu BBC ze série Timeshift, věnovaném fenoménu nordic noir. Zde se také vyznává z toho, do jaké míry role Wallandera ovlivnila jeho život. Srovnat se to dá s popisem sžívání Davida Sucheta s jeho rolí Hercula Poirota.
Henrikssonova interpretace Wallanderovy postavy její rysy oproti předloze mírně zjemňuje, zeslabuje hrany. Asociálnost nahrazuje dobrovolná vyloučenost. Ubývá tu vyhroceně emotivních výstupů. Naopak výraznější prostor získává kriminalistova záliba ve vážné hudbě. A vůbec Wallanderův upravenější vzhled, kdy i mírnou neladnost v oblékání lze vykládat jako projev nedbalé elegance, získává v Henrikssonově podání až mírně aristokratický nádech.
S tím souvisí i Henrikssonův tlumenější herecký projev, obvyklé jsou zde scény, kdy Wallander v zamyšlení jen pozoruje okolí či pozorně naslouchá. Při kontaktu s cizími lidmi působí zpravidla velmi nesměle, až zranitelně. Jeho Wallander disponuje vnitřní silou, není už tak zcela mužem předělu z knih, navzdory proměňujícím okolnostem si ze „starého“ světa přinesl nezlomná pravidla morální i společenská. A i když tuší, že v jeho práci je každý úspěch vykupován zmarem, odmítá se vzdát, odmítá rezignovat.
Mastermind
Korpus série, 26 epizod prvních dvou řad, vznikl v průběhu cca 5 let. Zbývajících šest pak bylo natočeno s odstupem času v roce 2014 a ráz jim udává adaptace románu Neklidný muž, v němž se v knižním zpracování příběh Kurta Wallandera uzavírá. Na LFŠ celkem oprávněně zvolili pro projekci epizodu Mastermind, která z kompletu výrazněji vystupuje. Jedná se totiž o vyhrocený thriller, ve kterém hraje důležitou roli nedávno předčasně zesnulý herec Michael Nyqvist. Za zmínku také stojí, že jednu z ústředních postav celé série, policejního technika Nyberga, hraje (a výtečně) Mats Bergman, syn režiséra Ingmara Bergmana.
Je-li u verze s Kennethem Branaghem vyzdvihována její vizuální podoba, nutno připomenout, že vysoké kvality dosahují už i některé z vrcholných epizod švédského Wallandera. Např. díl pojmenovaný Vålnaden využívá obratně k stupňování palčivého pocitu klimatických podmínek nezvykle slunečného a horkého vrcholu léta v jižním Švédsku. Ruční kamera a světlem zahlcené záběry nám můžou nakonec v lecčem připomínat úvodní obrazy britského Wallandera (epizoda Na špatné stopě, román vyšel v překladu pod názvem Ve slepé uličce).
Figura a pozadí
Mankell jako symbolický tvůrce velkého obrazu uměl dobře pracovat s pozadím i figurami. Především svou hlavní figurou na pozadí nedozírné perspektivy. I proto se pak jednotlivým ztvárnitelům Wallandera, ať už to byl Rolf Lassgård, Krister Henriksson, nebo Kenneth Branagh, otevírala možnost její podobu jemně cizelovat. A oni ji využili – Lassgård předvedl srdcerváče, který se odmítá poddat, Henriksson přinesl smíření se světem takovým, jako je, a Branagh nám dal existenciálního, tragického hrdinu. A když se přidržíme malířského příměru, nejlepší osudové scenérie načrtli tvůrci henrikssonovské série, když několik epizod uzavírali scénou s Wallanderem a (zpravidla) Lindou sedícími na pobřeží s pohledy upřenými na převalující se moře. Protože jen v blízkosti spravedlivého, netečného živlu nachází aspoň na chvíli těžce zkoušený strážce zákona klid a spočinutí.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
