Zábavní imaginárium národního umělce Františka Skály baví celou rodinu

Kam paměť sahá, Skála je jediným žijícím umělcem, kterému se dostalo výsady samostatné výstavy v prestižních prostorách Valdštejnské jízdárny. Miláčkem publika se stal nejpozději po své výstavě v Rudolfinu v roce 2004. Hravostí, humorem i tajuplností svých objektů, instalací a soch si ochočil diváky napříč generační příslušností i kulturním zázemím. Představil skousnutelnou a divácky vlídnou podobu současného umění. A právě široká oblíbenost se mi jeví jako jeho hlavní devíza, která mu vysloužila vyhrazení tak výrazného prostoru.

Čtěte také

Prvotní inovativnost a překvapivost, kterou měla jeho vizualita koncem 80. a začátkem 90. let, už poněkud vyvanula, podobně jako se to stalo i mnoha jeho dalším kolegům ze skupiny Tvrdohlaví, založené v roce 1987. Dráždivě naopak dnes už může působit především jeho nekonceptuální přístup a poněkud zavilé výtvarničení, které dobře odráží jeho odpor k aktuálním uměleckým trendům.

Výstava František Skála Jízdárna|foto: Tiskový servis Národní galerie v Praze

Skála, často důvěrně nazývaný „Franta“, se jako obvykle i ve Valdštejnské jízdárně pohybuje na jemu vlastním pomezí ironického a romantického. Kutilsky poetizuje a ozvláštňuje nalezené přírodní i odpadní materiály. Představuje tu svoji tvorbu v posledních třinácti letech už mnohdy vystavenou. Umístil ji do několika pavilonů, v nichž se nachází autonomní kapitoly výstavy.

Skála svoji práci charakterizuje těmito slovy: „Všemi dostupnými prostředky se pokouším sám sobě navodit stav úžasu a zprostředkovat ho druhým.“ Výsledkem je, ať už jde o evokace archaického umění, jakési předměty z kabinetu kuriozit, nebo budoár starého slimáka, umění odpočinkové. Jeho práce má stále chvílemi určitý půvab podobný třeba kouzlu lampového stínítka, pokud jím přímo není. Jde o jakýsi imaginativní zábavní park. Jako by jeho maxima zněla „udivovat a bavit“. I proto přitahuje celé rodiny.

Skála tvoří to, co je mu vlastní, a těžko mu to zazlívat. Rozhodně však není tím, kdo na poli současného umění podněcuje, provokuje a rezonuje. A není to otázka věku – pro porovnání se stačí podívat na ocenění Umělec má cenu, které udělují mladší autoři a teoretici svým věkově vzdálenějším inspirativním kolegům.

Výstava František Skála Jízdárna|foto: Tiskový servis Národní galerie v Praze

V minulosti se stal nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého, Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění, teď je však i umělcem národním. Tohle konstatování by Skálovi se sebeironií jemu vlastní nemělo vadit. Stal se žijícím klasikem. Národní galerie, jejíž role pro stvrzování statusu a hodnot je zásadní, mu poskytla exkluzivní prostor, který se aktivním umělcům často nenaskytne.

Co z toho plyne? Prestiž Valdštejnské jízdárny širší veřejnosti sugeruje, že by Skála mohl představovat to nezajímavější z dnešního umění. Jenže jeho imaginárium je spíš příkladem populárně orientovaného a přístupného výstavního programu v nejdůležitější galerii v zemi. Ta by si nicméně měla dát pozor, aby se její dramaturgie příliš nevychýlila k efektním výstavám na úkor těch, které se věnují zásadním tématům, autorům nebo projektům postaveným na původním a kritickém výzkumu a bádání.