Zero Dark Thirty: Svět třicet minut po půlnoci

Konec konců, jistě ne náhodou si zvolila příběh, v němž po nejhledanějším teroristovi pátrá žena. Krásná, osamělá, zatvrzelá a takřka zbavená sexuálních konotací.

Zero Dark Thirty (nebo v českém překlad Třicet minut po půlnoci) je chladný a odtažitý film, který přístupem k tématu i stylem spadá do kategorie procedurální kinematografie. Nenabízí žádná pevná morální a ideologická stanoviska, nezúčastněně řadí fakta a nesnaží se divákovi pomoct s jejich vyhodnocením.

Naposledy v mainstreamu něco podobného testoval Steven Soderbergh se svou klinickou Nákazou. Na filmu Kathryn Bigelow provokuje to, že zpracovává ožehavé a stále aktuální téma války proti teroru a lovu na vůdce Al-Kajdy Usámu bin Ládina. Odstup představuje v případě podobného traumatu něco obtížně akceptovatelného.

Proto Zero Dark Thirty spojil rozdílné kritické proudy – absenci morálního stanoviska mu unisono vytýkají jak konzervativní američtí recenzenti (např. Christian Science Monitor označil přístup filmařů za „hanebný“), tak třeba i nonkonformní levicový filozof Slavoj Žižek. Jedněm chybí ve scénách mučení zajatých spolupracovníků Al-Kajdy agenty CIA jasné politické měřítko, druhým zase jednoznačný odsudek totalitních praktik tajné služby.

Faktem je, že Zero Dark Thirty pojímá válku proti teroru jako mechanický proces, v němž schází velké ideály, ale i jakákoli rozkoš. Hlavní hrdinka agentka CIA Maya je záhadný objekt: osamělá workoholička zbavená jakékoli intimity, fanaticky oddaná indicii vedoucí k bin Ládinovi, ve kterou věří jen ona sama.

Z filmu Třicet minut po půlnoci |foto: Bontonfilm

Trefně to shrne Mayin nadřízený: jen ona proti světu. Kamera často snímá Mayu zpovzdálí, opuštěnou uprostřed anonymního prostředí základen a výslechových zařízení. Rodí se tak postava, jejíž indiferentnost (umocněná nepříliš odstíněným výkonem Jessicy Chastain) balancuje na hranici únosnosti a tvůrčího nezdaru.

Zdá se, že za hrdinčinou cílevědomostí musí stát vyšší princip – o to překvapivější je rozuzlení filmu, v němž namísto úlevného „zjevení pravdy a spravedlnosti“ přichází jen zoufalé slzy člověka ztraceného ve světě i v životě. Podobně jako všechno v tomhle filmu i hlavní postava nabízí několik výkladů. Oslava chladné úřednické efektivity a bezpodmínečné oddanosti vlasti, nebo obraz člověka zmrzačeného mašinérií „války proti teroru“, v němž není místo pro rozkoš ze spravedlnosti?

Ženská postava bez přátel, která se přehlížení brání tím, že sama sebe označí před nadřízeným slovem „motherfucker“, svádí spíše k druhému výkladu, podobně jako režisérčin předchozí film Smrt čeká všude, jenž se analyticky zaobíral dopadem irácké války na americké vojáky.
V něčem je Maya režisérčiným alter egem. I Bigelow jde cílevědomě za svým, aniž by bylo zřetelné proč. Její film je precizní procedurou poskládanou z fragmentů pátrání do tematických kapitol, natočenou s důrazem na detail i s jistou bezohledností vůči divákovi.

Některé dialogy plné byrokratických zkratek a kulometné flow jsou bezmála autistické a odměna v podobě napětí přichází, jen když člověk investuje pozornost do zdlouhavých kancelářských rituálů a nepříjemných scén, v nichž skutečně chybí jasně vymezená morálka a pevný bod, kterého se lze zachytit při výkladu.

Z filmu Třicet minut po půlnoci |foto: Bontonfilm

Jeden z amerických kritiků označil Zero Dark Thirty za film, který podobně jako Greengrassův Let č. 93 přišel až příliš brzy. Jako by bylo zapotřebí točit filmy o podobných událostech až ve chvíli, kdy trauma dostane nějaký pevný a obecně uznávaný výklad. Jenže interpretace se zřetelnými morálními stanovisky je často příběhem vítězů.

Pokud je na Zero Dark Thirty něco podstatného, pak určitě to, že „poražení“ tu mají hlas, tvář i důstojnost, která jim může být upírána, a žádní „vítězové“ tu nejsou. Jen lidé, kteří třicet minut po půlnoci bloudí v temnotě světa.

Hodnocení: 70 %

Třicet minut po půlnoci (Zero Dark Thirty)
Kathryn Bigelow, USA, 2012, 157 minut