Zlaté kníry 2014
Festivaloví veteráni, kteří na karlovarských kolonádách načínají třetí dekádu služby, tvrdí, že letošní ročník byl netypicky nabitý skvělými filmy. Letošní Zlaté kníry jsou proto velmi husté a labužnicky zakroucené.
Zvláštní uznání si od nás vysloužila hned trojice filmů, které možná neproniknou na absolutní vrcholy osobních žebříčků, ale zanechaly v nás hluboké otisky. Ida Pawla Pawlikowského elegantně zvládnutým dramatickým tvarem, Zázraky Alice Rohrwacher vůní medu, štiplavými včelími žihadly a snovým bzučením, Chlapectví Richarda Linklatera absolutním podřízením se rodinné všednosti a plynoucímu času.
Zvláštní uznání, které nám spadlo do bláta a snědlo ho prase, získává in memoriam Alexej German za názornou ukázku toho, jak Je těžké být bohem. Byl to jediný film, během kterého jsme se mohli jít navečeřet, aniž by nám cokoli uniklo. Výrobcům bláta, umělých exkrementů a slepičích pařátků odešel velký zastánce. A kinematografii tvůrce s neobyčejně… ehm… mazlavou vizí. Přesto na jeho bizarní loučení vzpomínáme s laskavým úsměvem na rtech.
Knír za největší bránicové křeče, záchvaty kašle a obličejové tiky nemůže putovat jinam než do oblasti Calais za přísným Brunem Dumontem. Jeho televizní minisérie Malej Quinquin, proměněná na celovečerní film, rozmetala zažité představy o tom, co je a není možné dělat v ranku detektivky. Obraz degenerovaného venkova ještě nikdy nebyl tak vtipně jímavý a vyšetřující detektiv tak okázale mimo dobro a zlo, prostě stranou Satana. More than quality TV!
Hrátky s vrahem a žánrem detektivky předvedl i zasloužilý čínský krasobruslař Yi’nan Diao, který své Černé uhlí dovezl na tenký led. Mistrovská pirueta s nevypočitatelnými změnami tempa a nálady představuje jeden z vrcholů letošní žánrové kinematografie a Zlatý knír získává nejen za nejhezčí denní ohňostroj, nejlepší skok snožmo a nejpřekvapivější výbuchy vzteku, ale především za jiskrami sršící filmový tvar.
Zlatý knír za největší Návrat a proměnu Čelistí v Jeleny si nemůže v ranečku odvážet nikdo jiný než ruský intelektuál Andrej Zvjagincev, jehož Leviatan připomíná váhu statečného tvůrčího gesta a impozantnost nesmírně vybroušené formy, v níž není ani stopa akademického chladu. Tvrdý komentář poměrů v Rusku i povzdech nad bezmocí před mocí řadíme nejen k vrcholům režisérova díla, ale k vrcholům ruského filmu posledních let vůbec.
Přichází čas ocenit tchajwanského podivína Tsai Ming-lianga a jeho dvojici snímků, které nás nejdůsledněji vytrhly z obvyklého časového rámce a plátno proměnily v tajemný portál do jiného časoprostoru. Zenová meditace o zázračné pomalosti v prostoru západního města v podobě Cesty na západ zaslouží Knír za radikální a do posledního detailu zvládnutý experiment na pomezí dokumentu a videoartu, Toulavé psy zase ceníme za nejlepší erotickou scénu se zelím, nejpůsobivější detail lidské tváře a nejkrásnější plátna, která se vám dívají hluboko do očí.
Závěrečné Kníry, Kníry Knírů, patří dvěma mladým tvůrcům, kteří přišli s jedinečnými koncepty a téměř bez chyb je dokázali naplnit. Jsou to Kníry drasticky naježené, ale zasloužené. Myroslav Slabošpytsky nám pošpital tajemství ticha, které křičí. Jeho Kmen neslyšících a znakujících je strhující svou syrovostí i suverenitou provedení, univerzální srozumitelností a jednoduchou silou toho, co vypráví.
A konečně je tu zvláštní muž Dietrich Brüggemann, který si svou čtrnáctizáběrovou kalvárií Křížová cesta řekl o místo po boku jmen jako Seidl, Schleinzer, Markovics či Haneke. Intenzivní, brilantně napsaná a v každém detailu klinicky ošetřená destruktivní pouť mladé dívky za absolutním soucitem a láskou si vykoledovala čestnou pozici filmu, který uzavírá letošní intenzivní knírování euforie a zatloukání hřebů chvály. Doufáme, že Dietrich i Myroslav neusnou na krucifixech a nočních stolcích a ještě nás v budoucnu pořádně zarazí do sedaček.
Díky všem za trpělivost, naději, víru i lásku, mělo to s vámi velký šmrnc. A doufejme, že napřesrok se urodí podobně hojně.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
