Zpátky do boje: V Klayových povídkách se střílí a jí bublanina

Sbírka povídek Zpátky do boje rozhodně není jenom o válce, ale spíš o tom, co se děje v pozadí. Jakmile se do povídek začtete, nepustíte knihu z ruky. Nedovolí vám to poutavost líčení, ale hlavně úcta k těm, co se vydávají do války – bojovat za vlast, nasazovat vlastní životy na straně zdánlivého dobra.

A právě respekt a vděk vojákům, kterým je Amerika pověstná, si Klay bere na paškál ze všeho nejvíc. Vojáky rozhodně nevidí jako svatoušky, ale jako lidi – někdy hrdiny, jindy poseroutky. V tomto ohledu je kniha očistná jak pro něj, tak i pro čtenáře.

Klay absolvoval speciální workshopy psaní pro veterány: je mistrem strohého popisu dění bez servítků prošpikovaného chlapáckým humorem. Nejproblematičtější na sbírce povídek Zpátky do boje může být jejich zdánlivá autobiografičnost. Na Klayově stylu je poznat škola amerického tvůrčího psaní. V povídkách bezesporu vychází ze sebe, ale ne každá povídka je o něm, byť ho v nich lehce voyersky pořád hledáme.

Phil Klay pro začátek knihy zvolil povídku o návratu z mise, která je velmi odlehčená a zaměřená na sžívání se s natěšenou partnerkou a chřadnoucím psem. Nepostrádá humor a nadsázku, ale i smutek pramenící ze smrti psa. V následujících povídkách už jde Klay přímo na věc a líčí dění z mise, válečné scény, při kterých tuhne krev v žilách. Říkává se, že ve válce je 99 % dění nuda a jedno procento čirý děs, přičemž ten čirý děs je přítomen po většinu času. Jedná se o pocity viny z ostřelování protivníka, pochyby, jestli daná operace nemohla proběhnout méně násilně, jinak, strach o sebe a ostatní, přemítání o válčení, které je drogou, ale zároveň je v něčem nesmyslné. A taky blízkost smrti a samozřejmě realita domova, od níž se na misi utíká. V jedné povídce se hrdina přiznává, že se na misi vydal proto, aby dospěl a aby si ho táta konečně všiml.

Phil Klay|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Vrcholem tohoto souboru jsou bezesporu dvě povídky věnované vojenským kaplanům. Nejde o evangelizaci, ale o bezmoc, s níž se při pastorační činnosti potýkají, a to jak s vojáky věřícími, tak nevěřícími. Posláním, k němuž Klay dochází, je, že ať už v něco věříte nebo ne, není dobré být na své utrpení sám. Závěrečné povídky jsou o zpracování utrpení a návratu do předchozího života.

V jednom článku Klay napsal, že „když vypráví příběhy o Iráku, lidé reagují nejvíce na ty, které jsou o násilí“. Je to pochopitelné. Řekne-li se Irák, nepředstavíme si chlapy v maskáčích, jak sedí v jídelně, cpou se višňovou bublaninou, baví se o holkách a chechtají se. Právě tyto stereotypy se Klayovi daří narušit, relativizuje i aureolu kolem veteránů. To jejich chlapácké vyprávění o misi a nárokování si patentu na pravdu ohledně válečného bouření se mu muselo hodně zajídat. Proč? Je totiž bezobsažné. To, co prožili, sice jde omezit na krátkou historku u piva, jenže někteří nic vyloženě válečného neprožili, tak si to musí vymýšlet, a jiní, kteří třeba i vlastníma rukama zabíjeli, o tom zase nedokážou mluvit. Jejich boj tedy nekončí, jen se bojiště přesouvá do jejich nitra. A tam už je jim kvér k ničemu.

Zpátky do boje - Phil Klay|foto: Nakladatelství Plus