Kvér s Kevinem Truongem: The Gay Men Project změnil myšlení mé mámy

Kevine, kdy jsi začal s The Gay Men Project?
Tento projekt začal během studií na Pratt Institutu v Brooklynu asi před pěti lety. A v květnu 2012 The Gay Man Project začal fungovat jako blog.

Proč jsi vlastně začal s portrétováním gay mužů? Co tě k tomu vedlo?
Ono se to od původního záměru změnilo. Jak už jsem řekl, začalo to jako školní projekt, kdy nás profesor požádal, abychom fotili cokoli dva měsíce. Mohlo to být cokoli, kočky nebo stromy. V té době jsem objevil fotografku Catherine Opie a její soubor z 90. let s názvem Domestic. Cestovala po Státech a fotila lesby. Okopíroval jsem tento postup a fotil gaye v New Yorku. Vždy si vzpomenu na to, jak jsem se vyoutoval před mámou. Vidím to úplně jasně, jak sedíme u kuchyňského stolu a já se dívám na mámin zmatený pohled ve tváři. O pár let později jsem se jí zeptal, co se jí tehdy honilo hlavou. Řekla, že byla jenom zmatená. Jako 57letá Vietnamka neměla žádnou představu o tom, jak vypadá život gay muže. Myslela, že začnu nosit šaty. Když jsem začínal fotit tento projekt, pokoušel jsem se ukázat rozmanitost, to, že neexistuje něco jako typický gay look. Když se mě ale zeptáte teď, tak to beru jako osobní projekt, od té doby se vyvinul a změnil.

Kolik už jsi udělal portrétů?
Vyfotil jsem asi 700 portrétů.

To je hodně!
Je to vyčerpávající. Současná práce na projektu mi zabírá sto procent mého času. Teď jsem už 9 měsíců na cestě po světě. A to je namáhavé. Nepochybuju o projektu samotném, ale o jeho hodnotě. Fotografie uveřejňuju na blogu na internetu a vlastně nevím, kdo se na to dívá, jestli to má na někoho vliv. Nestává se to často, ale občas mi někdo napíše, že mu můj projekt pomohl se vyoutovat. A taky se mi stalo, že mi napsala jedna matka, že viděla můj projekt a pomohlo jí to pochopit, jak žije a co prožívá její syn. To pro mě znamená opravdu moc. Za poslední tři roky se to párkrát stalo, ale neděje se to samozřejmě každý den. A víte, jsou chvíle, když jsem například nemocný, jak tomu bylo v Nairobi nebo v Indii, tam jsem byl opravdu hodně nemocný. Seděl jsem na hotelu a říkal jsem si, proč to vlastně dělám. Takže tyto zprávy jsou pro mě důležitým připomenutím.

Zpátky k tvé mámě. Akceptuje tě jako gaye?
Ano, ke svému coming outu mám výborný příběh. Jak jsem říkal, když jsem se vyoutoval, řekla, že jsem pořád její syn a že mě miluje, ale nerozuměla tomu. První, na co si vzpomněla, byl Matthew Shepard, mladý gay kluk, který byl zavražděn na konci 90. let. Bála se. Nemluvili jsme o tom několik let. Ale nestalo se nic, jako vyhazov z domu, nikdy neřekla nic špatného. Ale nechtěla nic vědět, nezajímala se, jestli mám přítele. A já to akceptoval. Ale před dvěma lety jsem z různých důvodů navštívil Vietnam, jedním z důvodů byl můj projekt. A matka trvala na tom, že bude všude chodit se mnou, protože se bála, že mě přepadnou nebo okradou. Takže se mnou chodila na všechny focení s gay muži. Mnozí z nich neuměli anglicky, tak i překládala. Když fotografuju, tak se hodně ptám na různé věci, jak se jim žije v Ho Či Minově Městě, jakej byl jejich coming out, ale někdy přišla řeč i na to, jestli jsou aktiv nebo pasiv. A moje máma to překládala, i když asi nevěděla, co to znamená. Byla se mnou asi na deseti foceních. Pak jsme se vrátili do Států a já jsem potřeboval přeložit text od jednoho z kluků z Vietnamu. Když mi ho máma poslala e-mailem, tak tam na závěr dopsala krátkou poznámku, že viděla poprvé blog a že si toho kluka pamatuje a že je odvážný, že se vyoutoval, a že je to silný příběh a že bych to měl vydat jako knihu a šířit do světa. A to bylo poprvé, kdy si nejenom připustila, že jsem gay, ale že to i přijala s radostí. To byl zásadní moment. Na začátku jsem si říkal, že bych chtěl změnit myšlení aspoň jednoho člověka. A to se mi povedlo u mojí mámy.

Jak je to s financováním tvé cesty? Zjistil jsem, že se ti podařilo vybrat peníze přes crowdfundingový server.
Ano, když jsem spustil blog, tak první dva roky jsem to financoval ze svého. Takže co jsem vydělal jako fotograf na volné noze, to jsem investoval do cestování a zůstával u kamarádů na gauči. A před rokem v dubnu, když už jsem věděl, že mám docela hodně široké publikum, jsem se rozhodl využít Kickstarter a vybrat tam peníze na cestu kolem světa. Byl to úspěch, podařilo se mi vybrat asi 33 000 dolarů s průměrem asi 60 dolarů na jednoho dárce. Nejmenší příspěvek byl dolar a nejvíc jsem dostal asi 750 dolarů. Pak jsem prakticky opustil svůj život v New Yorku, odešel ze svého bytu, dal všechny své věci do úschovy a vydal se na cestu. Od začátku jsem měl vizi, že chci navštívit tolik míst, kolik jen bude možné.

Fotograf Kevin Truong udělal největší sbírku příběhů gayů po celém světě|foto: soukromý archiv Kevina Truonga

Žijeme podle tebe v době, kdy jsme zahlceni obrazy na každém kroku, už nám nestačí samotné vizuální vjemy a potřebujeme vědět to, co je za nimi?
Úplně souhlasím. Pořád říkám, že jsou pro mě důležitější příběhy než fotografie. Mám to štěstí, že mám tento projekt a že mě v něm lidi podporují jak emocionálně, tak i finančně. Pro ty lidi jsem společným jmenovatelem, protože jsem to já, kdo cestuje na všechna ta místa a fotí. Když mi lidé píšou, tak reagují právě na příběhy. Záměrně fotím portréty až trochu nudně, je v nich každodennost a vůbec nejsou provokativní. Občas mi napíšou, že se jim líbí ty fotky, že ukazují život, jaký je, ale víc reagují na ty příběhy. Já do projektu přispívám fotkami, ale to, co je opravdu důležité, jsou příběhy.

Jak si vybíráš modely?
To je výzva. Někteří lidé si myslí, že mám talent na to vybrat ty správné lidi. Když cestuju, tak fotím kohokoli. A když jedu do země, kde očekávám komplikace, jako například Nairobi v Keni, tak si dělám hodně přípravy dopředu. Snažím se propojit například s neziskovými organizacemi. Nebo když jsem jel do Ria De Janeira, tak jsem se spojil s jednou organizací, která pracuje s lidmi ze slumů, protože jsem chtěl zachytit lidi z různých socioekonomických skupin. Neměl bych na to pustit se tam na vlastní pěst. Musím se ale přiznat, že někam přijdu bez přípravy a pak se spoléhám na aplikace jako Grindr nebo Tinder a taky Instagram. A musím říct, že někde, kde jsem očekával, že to bude snadné, to bylo obtížné a naopak.

A nestalo se, jako například v Keni, že se lidi báli, že je tvůj projekt vyoutuje?
To mě právě překvapilo! Předpokládal jsem, že to v místech jako Nairobi bude těžké a osoby na focení jsem hledal dlouho dopředu. Nakonec jsem fotil asi 7 mužů. Nairobi je jedním z nejliberálnějších míst v Africe, je to velké město a funguje tam komunita. Ale zrovna pro gay muže, na které se zaměřuju, tam ty podmínky nejsou nejlepší. Ale možná právě proto měli silnou touhu být součástí tohoto projektu. Měli potřebu se za sebe postavit a být vidět. Místem, kde bylo úplně nejtěžší najít modely pro fotografie, bylo Tokio. Překvapilo mě to, rovnou z Afriky jsem jel do Tokia a Soulu a říkal si, že to nebude tak těžké někoho najít. Podle toho, co mi říkali ti, kteří s focením souhlasili, tak se gay muži ze Soulu nebo Tokia nebojí násilí, jako tomu je například v Africe. Spíš o tom nechtějí mluvit. A hodnotím to jenom z doslechu, na obou místech jsem strávil asi jen týden. Jejich situace není řekněme tak hrozná, jsou tolerováni, proto jim chybí nasazení být součástí tohoto projektu a být viděni. Potkal jsem tam hodně gayů a jenom několik z nich mi dovolilo si je vyfotit. Asi je to kvůli jejich kultuře, kde je důležité, co si o vás kdo myslí a jak vás vidí vaše rodina nebo kolegové.

Která evropská města jsi navštívil?
V Evropě... Můžu je všechny vyjmenovat. Do Evropy jsem poprvé přijel před pár lety, konkrétně do Londýna a později do Paříže. A na této cestě jsem navštívil Paříž, Brusel, Amsterdam, Hamburk, pak malý ostrov v Dánsku – Langeland, dál Kodaň, Berlín, Curych a teď jsem v Praze. Dále bych chtěl pokračovat na východ, hodně mě to zajímá, slyšel jsem, že je to velký rozdíl.

To jsou skoro samá velká města. A za Česko můžu říct, že je situace jiná v Praze než v menších městech a vesnicích. Nezkresluje tato skutečnost vyznění tvého projektu?
Určitě. Lidé se mě pořád ptají na rozdíly, se kterými se potkávám na svých cestách po světě. A já vždy říkám, že to není rozdíl geografický, ale že je rozdíl už jen v samotných městech, přesně jak jsi řekl. Rozdíl v tom být gay v Paříži, Londýně, New Yorku nebo i v Bangkoku nebo Riu není tak velký. Ten nastává až v momentě, kdy vyjedete na venkov. Strávil jsem například měsíc na jihu Spojených států, navštívil Mississippi, Tennessee a Severní Karolínu. To jsou místa, kde jsou ty rozdíly patrné. Je to pro mě výzva, v těchto místech je pro mě mnohem složitější najít muže na focení. A na této cestě nemám tolik času nacházet lidi. Nejmenší město, které jsem v Evropě navštívil, bylo na ostrově Langeland, a to jenom proto, že jsem měl na někoho přímý kontakt. Ale byl to opravdu rozdíl. Ten ostrov byl opravdu malý a myslím, že se tam narodil Hans Christian Andersen. Fotil jsem tam dva muže, kteří jsou spolu asi 39 let. Jejich život byl úplně jiný a byli moc milí. Teď jsem procestoval všechny světadíly, tedy kromě Antarktidy, ale kdybych měl tu možnost pokračovat, asi bych se zajímal nejvíc o venkov, protože tam jsou podle mě ty nejlepší příběhy. Ale teď to není na pořadu dne, hodně by to záleželo na časových možnostech a plánování.

Kevin Truong|foto: soukromý archiv Kevina Truonga

Máš cestu naplánovanou dopředu? Kam teď dál pokračuješ?
Upřímně, v tento moment nevím. Na začátku jsem to ale musel naplánovat. Víte, letenka z Paříže do Kapského města stojí hodně peněz, takže jsem to musel plánovat hodně dopředu. Ale tady v Evropě je jednoduché jet někam last minute. Teď právě plánuju, kam pojedu, asi to bude Vídeň. A moc rád bych jel na Slovensko, ale nemám tam moc kontaktů. A pak možná Budapešť a taky mám kontakty v Krakově a Varšavě, takže pak pojedu do Polska.

Říkal jsi, že fotografie uveřejňuješ jenom na blogu, neplánuješ ale například taky výstavu?
Mým záměrem pro tento projekt byl blog, protože ten je přístupný pro každého odkudkoli. A já se taky můžu zpětně podívat, odkud jej lidé navštívili. A je to opravdu z celého světa. Takže pro můj záměr dělat průzkum, dokumentovat příběhy a zprostředkovat je dál je blog dostačující. Ale pro mě jako fotografa a umělce by satisfakcí byla kniha. Myslím, že by se do ní projekt dobře přetransformoval. Víš, jak to je, všechno je digitální a mám z toho pocit, že to vlastně neexistuje. Věci máš uložené na paměťové kartě, na monitoru, kde to každý vidí jinak. Bylo by symbolické mít knihu, kterou bych dal na polici, a řekl si, že je hotovo.

A taky by to byla zpráva pro další generace.
Ano, ale hlavně pro mě. Ten projekt pohltil část mého života a potřebuju to uzavřít. Je to nezdravé být něčím tak posedlý. Mít knihu by pro mě doslova znamenalo to odložit bokem.

Teď na jiné téma. Jak bys zhodnotil situaci ve Spojených státech? V poslední době hodně slyšíme o rovnosti manželství, opravdu je tam situace tak pozitivní?
Situace ve Státech je velmi zajímavá. Jednou se mě někdo zeptal, kde jsou podle mě pro gaye nejlepší podmínky pro život. A chtěl slyšet zemi. Na to jsem nedokázal odpovědět, protože jde o konkrétní města, jací v nich žijí lidé. V Americe je teď hodně silné hnutí za zrovnoprávnění manželství, když jsem to naposledy zjišťoval, těch zemí, kde už to přijali, je 36 nebo 37, ale můžu se mýlit. Ale každopádně je to většina. A soudy teď rozhodují, jak to bude v ostatních státech. Takže legislativa je gayům nakloněná a i celkově má rovnoprávnost manželství podporu. Kvůli tomu jsou ale odpůrci mnohem víc slyšet. Vím, že většina lidí je pro rovná manželství, ale ti, kteří jsou proti, tak víc křičí. V poslední době jsem zaznamenal případ, kdy v Indianě guvernér prosazoval zákon, který by dovolil kvůli náboženskému přesvědčení odmítnout páry stejného pohlaví. Což jsem si vyložil tak, že když jste pekař a někdo si u vás objedná dort na gay svatbu, tak ho můžete odmítnout. Takže vidíte ty extrémy. Můj projekt je o vizibilitě a vím, že už nerezonuje ve Státech tak silně jako na začátku. Teď sleduju, že největší podpora přichází ze zemí, jako je Brazílie a celkově Jižní Amerika. Co vím, tak v Brazílii a Chile existuje legislativa, ale ve společnosti to ještě úplně nefunguje. Proto to tam asi rezonuje víc.

Takže to není tak černobílé. I když v současné době jsou ve věci LGBT práv za pokrokové považovány právě Spojené státy a za zpátečnické zase Rusko.
Je důležité zmínit, že žiju v New Yorku a vyrůstal jsem v Oregonu, který je na západním pobřeží. Obě jsou to velmi liberální místa. A ze zkušenosti vím, že být gayem někde v Mississippi je velký rozdíl. A vnímám to tak, že když se to někde zlepší, tak na druhém místě na Zemi se to naopak zhorší. Jak jsi zmínil Rusko… Tak třeba i Indie opět postavila homosexuální styk mimo zákon.

A co Praha, kolik focení máš v plánu?
Kolik jen bude možné. Jsem tu jen na pár dní. Zatím mám tři. Ale já vždy říkám, že stačí i jeden. Jeden dobrý příběh a ten už mám.

Po těch měsících už se ale asi těšíš domů.
Domů? Ano. Už jsem unavený, spal jsem v tolika postelích a gaučích. Nebudu lhát, když jsem byl malej kluk... Měli jste tu Super Nintendo? Existovala roleplay hra Zelda, kde jste se mohli stát elfem nebo rytířem, cestovat po světě a bojovat s draky. A já si teď ve své hlavě představuju, že jsem bojovníkem, který jezdí po světě a bojuje s netolerancí. Ale jsem unavený, mám pocit, že jsem zestárnul. Mám i víc vrásek.

Když skončíš s The Gay Men Project, co budeš dělat? Máš už v plánu další?
Ne. Vždycky když nad tím přemýšlím, tak mě to stresuje.