Babičku jsem nesnášela aneb Liberatura o povinné četbě

10. září 2014
Liberatura

„Nesnášel jsem Babičku!“ odpovídají nejčastěji respondenti v anketě o knížkách, které museli přečíst ve školních lavicích, o přestávkách nebo místo domácích úkolů.

„Na střední mi to nevadilo, protože jsem se zamilovala do profesora češtiny,“ svěřuje se zprávařka Bětka Prudilová. „Třídní nám nikdy nic nezadala. Vždycky mi to bylo děsně líto, chtěla jsem, aby nám učitelka zadávala, co číst,“ lituje absence povinné četby Veronika z Kroměříže. Proč vlastně povinná četba vznikla, v jaké podobě dnes funguje na školách a jaký k ní mají školáci vztah?

Poslechněte si anketu o zážitcích s povinnou četbou!

Na to jsme se snažili odpovědět v poslední Liberatuře, kde se jako hosté objevili Irena Poláková a Eva Bělinová za sdružení Čtenářské kluby a Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty UK. „Nepochybně je to představa, která pochází z doby, kdy česky psané četby bylo málo. Bylo možné ji dát do nějakého seznamu a byla tam všechna. V dobách, kdy bylo textů málo, bylo velmi rozumné si říct, že naše společné vědění se zakládá na tom, že my všichni tohle známe, a tak si můžeme rozumět,“ objasňoval Ondřej Hausenblas původ povinné četby.
V dnešní době by se ale spíš než o povinné četbě mělo mluvit o četbě doporučené: „Vůbec nepracuju s pojmem povinná četba,“ vysvětluje Irena Poláková ze Čtenářských klubů.

A jaký je tedy rozdíl mezi dvěma přívlastky? „U povinné četby jsou z konsenzu o tom, co je důležité a kulturní, vyloučeni studenti. Prostě se to na ně hodí. Doporučená četba ale daleko víc umožňuje, že to bude naše dohoda. To je úplně jiný koncept, který patří do čtenářství. Nucení do skutečného čtenářství nepatří,“ tvrdí Ondřej Hausenblas. Doplňuje ho kolegyně Štěpánka Klumparová z katedry české literatury PedF UK, podle které se tendence četby na školách mění k lepšímu: „Na základní škole už fungují dílny čtení. Seznamy tam můžou být, ale jen doporučují. Když nedáte dětem možnost volby, čtenáři se nestanou. Největší motivace je moci si vybrat.“ Pracovat s výběrem umožňují jednak legislativní změny (rámcový vzdělávací plán), jednak iniciativy, jako jsou třeba Čtenářské kluby.

„Naším velkým cílem bylo představit učitelům současné dětské knížky, které neznali. Řada z učitelů, kteří jsou v projektu zapojeni, nevěřila v to, že dnešní dětské knížky jsou kvalitní. Byli jsme rádi, když pochopili, že opak je pravda,“ představuje činnost Čtenářských klubů Eva Bělinová.

02282252.jpeg

Velké téma, kterého se Bělinová dotkla, je literární kánon. Co z české či zahraniční literatury je stále relevantní? Jde se obejít bez Babičky? Podle Ireny Polákové jde hlavně o schopnost učitele vnímat studenty: „Pokud je schopný vnímat, na jakém stupni poznání jsou jeho studenti, snáz doporučuje knihy, které je zaujmou. Byť patří do literární historie nebo je doposud nazýváme klasikou.“

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.