Liberatura31. října  2012 v 17:00  

Einar Gudmundsson: Na Islandu máme jen originály

Einar Mar Gudmunsson - Foto: Standa Soukup

Einar Mar GudmunssonFoto: Standa Soukup

Podruhé za sebou má Liberatura šanci vyzpovídat exotického hosta. Tentokrát nám o sobě, o světové a islandské literatuře i o svém vztahu k Česku pověděl spisovatel Einar Mar Gudmundsson, host festivalu Dny severu.

Kniha, která vás proslavila i mezi českými čtenáři, se jmenuje Andělé všehomíra. Můžete nám popsat příběh tohoto úspěchu?
Je to dlouhý příběh. Román Andělé všehomíra je věnovaný mému bratrovi, který měl duševní chorobu a vzal si život. Příběh je založen na něm, ale zároveň to není biografie. Hlavní roli hraje to, že jsem pronikl k lidem, kteří žili na hranici, v rohu společnosti, jestli to tak mohu říct. 

Psaní té knihy byl velmi dlouhý proces. Vždycky jsem věděl, že o těch lidech na kraji něco napíšu, bavili jsme se o tom s bratrem, když byl ještě naživu. Psal jsem povídky o lidech, které jsem skrze bratra poznal, třeba z nemocnice. Jenže právě tahle přímá zkušenost s lidmi, jako byl můj bratr, mi zároveň ztěžovala práci – neustále jsem se potýkal s nějakými paradoxy. Vyrůstali jsme ve čtvrti poblíž nemocnice. V dětství si hrajete venku u nemocnice, potom skončíte v ní. Je na tom něco docela kafkovského. 

Často se stává, že od knih, které se stanou známými – myslím, že Andělé všehomíra jsou teď přeloženy asi do 30 jazyků –, původně nikdo nic nečekal. Když jsem nabral odvahu a vykládal lidem, o čem píšu, všichni jenom krčili rameny a říkali: „Nikdo si nechce číst o cvocích.“ Takže nečekáte, že si tu knihu někdo přečte. Ale nakonec je to přesně to, co lidi udělají. 

Myslíte, že úspěch přišel díky tomu, že kniha pojednávala o tak neobvyklém tématu, až to lidi zajímalo?
Částečně to bylo také tím, že moje téma bylo tabu. Lidi o něm nemluvili. Ani ti, co se ocitli ve stejné situaci, o něm nemohli mluvit. Takže první reakce od čtenářů, které jsem dostal, byly děkovné. 

Pro naši společnost je velmi nezdravé, když se umlčují lidé, kteří chtějí mluvit o problémech. Vidíme to všude. Můj záměr ale nebyl otevřít společenskou diskusi. Já chtěl prostě napsat dobrý román. To, že měla moje kniha nakonec takový efekt, to mě velmi potěšilo. 

Říkáte, že jste nechtěl otevírat diskusi, ale dnes to vypadá, že je pro vás ovlivňování společnosti skrze psaní velmi důležité…
Myslím, že žádný autor nemůže být takový ignorant, aby nepsal o světě kolem sebe. Realita vás vždycky konfrontuje. Je v pořádku napsat si příběh nebo básničku a nemyslet při tom na nic tam venku, nejste přece kněz, ale někdy se to prostě stane. Někdy lidi čtou vaše díla jako poselství – a když se to stane, měl byste za to brát odpovědnost. 

Napsal jsem mnoho esejů, pořád je píšu. O Borgesovi, T. S. Eliotovi, o Kafkovi. Dneska je mým guru George Orwell. Byl kritický jak k socialismu, tak ke kapitalismu, byl to velmi silný kritik. Myslím, že dnešní společenský boj je vlastně bojem o jazyk. Ti lidé, co nám vládnou, používají jazyk jako nástroj manipulace. To je mimochodem příklad z islandské finanční krize. Politici si mysleli, že mají monopol na jazyk, že jsou jediní, kdo mohou mluvit o sociální realitě. Tak jsem se přišel ukázat s jazykem literatury: s poezií, s romány, s rock’n’rollem a tak dále. Přesně tohle je jeden z momentů, kdy by autoři měli přijmout nějakou zodpovědnost. A taky musíte být schopní se změnit – protože pořád přicházejí nové otázky a nové odpovědi. 

Tématem letošního festivalu Dny severu je Gender a rodina. Jak myslíte, že tématu přispějete?
Nikdy nevíte, co ze sebe budete muset dát. Proto s sebou vždycky vozím všechny knihy a snažím se dát vše, co mám. Nic víc než to, co máte, dát nemůžete. Snažím se mezi lidi dostat ducha mého psaní. Tenhle duch je vlastně duchem islandského psaní ve světové literatuře. Pro Island je typická velmi dlouhá tradice psaní, ale zároveň velmi specifický místní folklór. Nejlepší éry naší literatury každopádně přicházely vždycky ve chvíli, kdy jsme se otevřeli okolnímu světu. To je důvod, proč je teď severská literatura tak oblíbená – otevírá se světu od druhé poloviny 20. století. Dřív tu byla hegemonie anglofonní hudby a literatury, to teď platí méně. 

Stačí se jen otevřít světu? Co máte dělat, když chcete, aby vaše knihy byly populární ve světě? Musíte psát jinak, nebo je islandská zkušenost přenositelná?
Myslím, že humanistický pohled na literaturu je, že jsme všichni na různých místech světa, ale všichni píšeme ten stejný příběh. Lidský život je v těch fundamentálních aspektech všude stejný. Zjišťujete, s kolika lidmi máte spoustu společného, i když píšete nebo čtete o něčem zdánlivě jiném.
Myslím, že všichni lidé hledají nějaká vysvětlení, chtějí dobrý příběh, chtějí rozumět životu, chtějí se spolu smát. 

Kdybychom mluvili o té praktické stránce – jak je možné, že vaše díla vycházejí všude po světě? Musíte obcházet nakladatele třeba v Londýně a říkat jim, že píšete dobré knihy?
Neřekl bych. Islandští spisovatelé, včetně mě, většinou začínají ve Skandinávii. Odsud se to pak dostává do Německa. A z Německa už je to pak do světa kousek, a to odjakživa. Přes Německo se proslavil i Strindberg a všichni ti velikáni. 

Německo je pořád velmi důležité, protože 30 % knih, které tam vycházejí, jsou překlady. V Anglii nebo USA to je jenom 1 %. Angloamerická kultura je vlastně dost uzavřená. Nepřijímají vlivy zvenčí. Podobně na tom byla francouzská literatura. Všichni si mysleli, že Francouzi byli středem vesmíru, že nemusejí číst nic zvenčí, až se naprosto odizolovali a nikdo pak nechtěl číst všechny ty nudné knížky o pití bílého vína v kavárnách. Trvalo to třicet stránek, než vypili první skleničku. 

To se stává. Vidím světovou literaturu jako konstantní dialog mezi všemi státy a kulturami a lidmi. Například mě velmi inspiruje literatura z Jižní Ameriky. A zároveň autoři, jako byl Borges, García Márquez, se inspirovali Severem – například ságami. V ságách totiž taky máte takzvaný magický realismus – neboli převypravujete neuvěřitelný příběh, jako kdyby to byla skutečnost. 

Lidi často definují moje knihy jako magický realismus. To je hezký název, ale nesedí mi. Když rozdělíte magii a realitu, znamená to, že nepřipouštíte, že realita je magická. Ve středověku byl koncept reality daleko širší. Dřív se za realitu braly také sny, naše pocity. Moderní svět je položený na rozvoji, na penězích, strojích. Moderní svět si myslí, že sny nejsou produktivní. 

Co se týče úspěchu a vydávání knih v zahraničí… Vždycky to je boj. V češtině mám jenom jednu knihu přeloženou, ale stejně z toho mám obrovskou radost. 

A máte nějaké zprávy o dalších možných překladech svých knih do češtiny?
Já jenom doufám, že nás dnes poslouchají nějací dobří nakladatelé a že na mé knihy skočí, jak tohle uslyší. 

Můžete nám, čtenářům a případně nakladatelům, doporučit nějakou další svou knihu?
Mám tu třeba tři knihy o rodinných příbězích, na kterých reflektuji 20. století. Pak je tu The Beatle Manifesto o tom, jaké to je být mladý a zamilovaný, jak tragické to může být. Mám knihu o drogové závislosti a alkoholismu, napsal jsem ji na základě dopisu, který mi poslal jeden člověk z vězení. Ve svých posledních knihách kombinuji eseje a fikci. Dneska nemusíte psát romány, stačí popsat realitu a nikdo vám nevěří. A pak mám nějakou poezii a povídky.
Víte, mám stejný vztah ke svým knihám, jako mají jiní lidé ke svým dětem. Jedno je možná chytřejší než to druhé, ale prostě je musíte mít rád stejně. 

Vím, že v češtině také vyšla kniha od autora jménem Sjón (Syn stínu, Argo 2008), který psal také texty pro Björk. Doporučil byste nějakého dalšího islandského spisovatele?
V Česku a dalších zemích se překládá hodně severských krimi románů. Se vší úctou to není ta nejzajímavější a nejdůležitější literatura u nás. Máme mnoho daleko lepších autorů. Na Islandu je asi 30 nebo 40 profesionálních publikujících spisovatelů. Sjón, kterého jste zmínil, je v generaci po mně. V mé generaci je taky další Einar, Einar Kárason, nebo básnířka Vigdís Grímsdóttir. Sjónova generace bývá často spojována se surrealistickou poezií a muzikou Björk. Mimochodem v téhle generaci je další skvělý autor Bragi Ólafsson, bývalý basák The Sugarcubes, se kterými Björk hrála. 

Asi je těžké se na Islandu neznat skoro se všemi, když je vás 300 tisíc.
Máme takový vtip. Dalo by se říct, že na celém světě je jen tři sta tisíc lidí, ostatní jsou jen jakési fotokopie – lidi jsou si tak podobní. Na Islandu máme jen ty originály.
Ale když mluvíme o společnosti, měli bychom brát v potaz kvalitu, ne kvantitu. Češi, Islanďané, Irové – my jsme toho dobrým důkazem. Je nás málo, máme malou zemi, často musíme bojovat s jinými kulturami, s velkými nepřáteli. Často nám nezbývá nic jiného než se jim smát. Tak si vymýšlíme legrační historky. 

Einare, jednoduchá otázka, jak se vám líbí v Praze?
Praha se mi strašně líbí. Je fascinující sem přijet, protože jsem četl mnoho knih, které se tu odehrávají, a vím něco o české literatuře. Je skvělé tu být. Vždycky jsem měl v hlavě nějaký obraz Prahy. 

Kde jste ten obraz získal?
Myslím, že jsem ho získal od Formana a z Dobrého vojáka Švejka, ze všech těch knih, které jsem četl jako teenager. 

O čem jste přednášel na Karlově univerzitě a komu?
Byli to studenti lingvistiky, dělají skandinávské jazyky, někteří dokonce islandštinu, ale já umím taky švédsky, norsky i dánsky. Většinou jsem mluvil o svém psaní, o sociální situaci u nás, o tom, jak se rodí knihy a proč je lidi píšou. 

Je snad něco, co byste rád vzkázal našim posluchačům?
Co bych tak řekl. Musíme si udržovat pesimismus mysli, ale i optimismus vůle. 

Einara Mar Gudmunssona pozvali do Prahy organizátoři festivalu skandinávské kultury Dny severu, Ema Stašová a Michal Švec. I ti byli našimi hosty, řekli nám, jaká je dramaturgie letošního ročníku s tématem gender a rodina a pozvali nás na akce, které probíhají až do 4. listopadu

 

Rozhovor s organizátory festivalu skandinávské kultury Dny severu Emou Stašovou a Michalem Švecem

Vložit na svůj web

Pořad: Liberatura  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: středa 18:00; repríza neděle 05:00  |  Délka pořadu: 60 minut  
 

Nové články v rubrice

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2016 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace