Hrdina románu Nemožnost nuly připomíná vašeho souseda, říká Adéla Knapová

7. říjen 2016

Liberatura

„Malá knížečka Nemožnost nuly má v sobě celý lidský úděl,“ řekla o románu Adély Knapové naše kolegyně Klára Fleyberková, literární publicistka. I my máme z knihy radost, přestože po knihách Biancy Bellové a Miroslava Bočka pokračujeme v úzkostných prózách. Nemožnost nuly vypráví příběh bezejmenné hlavní postavy, syna z dobré rodiny, který se postupně propadá k letargii. Možná za to může blízké setkání se smrtí, možná nedostatek porozumění, možná jde o proces přirozený a nevyvratitelný jako fyzikální zákony.

„Tuhle postavu jsem objevila, když jsem si pročítala literaturu o termodynamických zákonech. Viděla jsem paralelu s hromadou osudů kolem mě – i s mým samým. Když člověk něco opravdu chce, tak se za tím blíží. Nikdy ho ale nedosáhne. Hlavně proto, že když ho dosáhnete, tak si to neuvědomujete,“ vysvětluje Knapová vznik románu Nemožnost nuly. Bezejmenná postava, jejíž označení se v průběhu knihy mění z dítěte na učitele tělocviku nebo invalidního důchodce, nedosáhne ambiciózního absolutna. Zvláštní vnitřní nule se ale blíží, když se před společností vydává do vlastního světa. Tichý, nenápadný muž Nemožnosti nuly prý čtenářům připomene vlastního souseda. K nám samotným má přitom velice blízko.

Snadné ztotožnění se sugestivně napsanou postavou nejspíš ovlivnila i denní profese Knapové. „Novinařina mi umožnila nahlížet do nejužšího soukromí, do největších detailů lidských životů, aniž bych za to těmi lidmi byla trestána. A to je nejdůležitější, co autor musí dělat – pozorovat lidi, nesoudit je, nebýt sentimentální, ani se dryjáčnicky snažit.“