Jiří Suchý: Mou největší konkurencí je má vlastní minulost

Je 9.40 ráno a dnes před sebou máte divadelní zkoušku, natáčení pro televizi a zítra galakoncert v Divadle Archa… Jak to všechno stíháte? Jak vypadá váš běžný pracovní den?Tak třeba dnes jsem vstával v půl sedmé a opakoval si hru, kterou budeme dnes večer hrát a kterou jsme hráli naposledy v červnu, před prázdninami, má za sebou pouze tři reprízy, takže ji vůbec nemám uloženou v palici, bude to zápas s pamětí. Takže jsem si na to přivstal, abych si to zopakoval. Pak jsem se nasnídal, přijel do divadla, točím s vámi pro rozhlas, už tady čeká televize, která bude točit naši zkoušku, která má vypuknout v deset hodin. Až se vrátím domů, musím vyřídit naléhavosti, které se na mě hrnou kvůli autorským právům naší chystané komedie – mají je Američani, bude to trošku boj. Večer potom budu hrát hru Mizina číhá, krásný kus ode mě. Skončíme tak v půl desáté, pak jedu domů a ještě se podívám, co mi naběhlo za maily – každý den jich tam mám takových dvacet, někdy třicet. Ty nejdůležitější vyřídím, ty méně důležité nechám být – a už se k tomu nikdy nedostanu. Tak takhle vypadá můj běžnej den.

Nejenom z toho, co jste právě vyjmenoval, to vypadá, že máte program hodně nabitý a máte hodně energie. Už ve čtvrtek budete mít v Divadle Archa galakoncert v rámci mezigeneračního ReFestivalu Old’s Cool – když si vypůjčíme název festivalu, můžeme potvrdit, že „cool“ rozhodně jste, ale „old“ nepůsobíte ani trochu. Co podle vás znamená být starý a kdy a čím se člověk stává starým?Myslím, že člověk je tím, čím se cítí být. Znám lidi, kteří jsou třeba o dvacet let mladší než já a považují se za důchodce, kteří nedělají nic. Taky to není špatné, každý jsme jiný, ale já jsem trochu jiného ražení.

Co to znamená, že jste „jiného ražení“?Jsem workoholik – tím se nechlubím, to si stěžuju, poněvadž je to nemoc. Kolikrát bych toužil vysadit – a tak vysadím, a za dvě hodiny začnu být nervózní, za tři čtyři hodiny začnu být až nepříjemnej… Nedokážu odpočívat a mrzí mě to, rád bych.

Přitom ale vypadáte, že nepotřebujete odpočívat.To já jen tak dělám, jen tak vypadám, ale ve skutečnosti bych to potřeboval. Dneska ráno jsem se v tu půl sedmou probudil a za hodinu nato bych šel spát a spal bych, až bych plakal – ale nemůžu si to dovolit.

Diváci se někdy smějou tak, že málem ulítne střecha

Před pár dny jste v divadle Semafor odehráli 800. reprízu hry Kytice. Mění se během let reakce publika, respektive samo publikum?Publikum se určitě mění: když jsme to hráli poprvé, bylo jim třeba dvacet, a teď – po padesáti letech – je jim o něco víc, to už jim bude aspoň třicet, že jo? Takže publikum se částečně mění, ale přichází i nová generace. Dneska k nám ani tak nechodí mí vrstevníci, jako spíš děti mých vrstevníků. Přehrávali doma na magnetofonu Sonet Duo a jejich děti to vstřebávaly.

Chvály jste na sebe slyšel spoustu – zajímá nás ale, co sám považujete za svou hlavní devízu, která vám opakovaně přivádí publikum mladších a mladších generací.Myslím si, že naše devíza je humor. Nemám šanci nabídnout divákům skutečné drama, které by bylo perfektně vystavěné, aby divák trnul, jak to dopadne s hlavním hrdinou a jestli bude padouch potrestán. Tohle já neovládám. Ale fakt je, že k nám přijdou diváci a od začátku do konce se smějou – někdy tak, že málem ulítne střecha. Myslím si, že to je ta hlavní devíza, za kterou se chodí do Semaforu. Nechodí se sem rozhodně za moderním divadlem – vždycky se hájím tím, že jsme tradicionalisti, konzervativní divadlo. Můžeme nabídnout jedině tu naši speciální poetiku, to, že jsou tady furt nějaké písničky, a potom hlavně ten humor.

V mnoha rozhovorech jste říkal, že se lidé do Semaforu chodí nadýchat čerstvého vzduchu. Co přesně to znamená a proč právě do Semaforu?Tohle jsem slýchával od diváků v 70. letech, to byla takzvaná normalizace, což bylo velice nenormální období v historii tohoto státu. Prostě bylo dusno – nikoliv takové, že by se nedalo dýchat, i když kvůli smogu to tak taky trochu bylo – ale když přišli lidi k nám, říkali mi, že tady neplatí žádná politická situace, tady je prostě atmosféra naprosto svobodná. A to jsme prosím nedělali politickou satiru. Ale už to, že jsme politickou satiru nedělali, bylo myslím od nás určité politikum, poněvadž se o ní všude mluvilo: o politice, socialismu, KSČ a já nevím co všechno, Sovětský svaz na věčné časy… Tohle se u nás nedělalo, a proto k nám chodili lidi a říkali, že se chodí nadýchat čerstvého vzduchu. Trochu smutné je, že už se to začíná říkat i dneska.

To by nás právě zajímalo: naprosto chápeme, že se to říkalo v 70. letech, ale proč to diváci říkají dneska? Já nevím – vy si myslíte, že je všechno v pořádku, že tady vládne pohoda a vzájemné porozumění? Já si myslím, že moc ne. A myslí si to hodně lidí a ti tady potom zase na dvě hodiny zapomenou na všechny problémy a těžkosti. Vždyť když si vezmete noviny, jsou tam samé hrůzné zprávy.

Hodiny jdou pozpátku, muzikál v Divadle Semafor /Jitka Molavcová, Jiří Suchý|foto: Jan Chvátal

V Semaforu podle nás panuje taková „metaatmosféra“. Třeba hra Nejveselejší tragédie v Česku, se kterou jste loni slavili 55. narozeniny, představuje to nejlepší ze Semaforu za dobu jeho fungování. Jak se hraje v takovémhle „muzeu vlastní práce“, nepadá z toho na vás určitá melancholie?A víte, že ne? Tímhle netrpím, lidé mi často říkají, že to pro mě musí být těžké, když jdu po Václavském náměstí kolem pasáže Alfa, kde jsme dřív měli divadlo – ale já si na to ani nevzpomenu. Mě zajímá vždycky spíš to, co bude. Divadlo na Václaváku bylo pěkné a výhodné – no ale tak jsem ho opustil. Pak nám divadlo v Karlíně vzala při povodních Vltava – no tak vzala. Vždycky jsem se ale upnul k tomu, co bude dál. Netrpím vzpomínkami a melancholií.

Připomněl jste několik těžkých událostí, které muselo divadlo Semafor přežít, taky jste už několikrát řekl, že Semafor vždycky bojoval a musí bojovat i teď. Čím to je? Je to smůla nebo shoda okolností?Nemyslím si, že je to smůla, poněvadž nás to nabudí a diváky baví sledovat, jak se utkáváme s nepřízní osudu. Vůbec si na to nestěžuju, ani na dobu normalizace, kdy jsme to měli opravdu těžké, postihly mě zákazy, kam jsem se podíval. Mělo to v mém životě význam. Velice snadno jsem se se vším vyrovnal a nedělalo mi to problémy, poněvadž už jsem asi takovej nebo co.

Jedna věc je smířit se s tím, ale úplně něco jiného je mít energii na neustálý boj o přežití, sezonu co sezonu bojovat o peníze… Nemáte někdy chuť prostě to zabalit a užívat si zaslouženého důchodu? Taky už jsem o tom uvažoval, ale nikdy mě to nelákalo. Tohle brojení mě láká daleko víc než život v poklidu.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr: Dobře placená procházka|foto: Západočeské divadlo v Chebu

Kvůli nedostatku financí dáváte do divadla Semafor i své vlastní peníze. Proč to děláte? Nebojíte se, že se vám už nikdy nevrátí?Tohle mi nedávno řekl jeden náš ekonomický funkcionář, který má na starosti naše finance. Ale oponoval jsem mu: ‚Ano, půjčuju divadlu peníze, a když dostaneme grant, vezmu si je nazpátek,‘ ovšem tím pádem je ten grant ještě menší a za nějaký čas musím zase ty peníze dávat. A on mi říkal: ‚A víš, že to divadlo může jednoho dne skončit a ty tam budeš mít utopené peníze a už se ti nikdy nevrátí?‘ A já jsem říkal, že se tak stanu mecenášem divadla Semafor, a to je taky hezký, ne?

Všichni si pamatujeme, jak divadla bojovala proti nové grantové politice. Jak moc je dnes pro divadlo těžké přežít třeba v porovnání s dřívějškem?Kdysi, v minulém režimu, nás deptala ideologie, poněvadž po nás chtěli, abychom se přihlásili k ideologii, která nám byla cizí. A teď nás zase deptá ekonomie. Tenkrát jsme neměli žádné finanční problémy, my jsme byli zaměstnanci a nezajímalo nás, kde oni vezmou peníze, takže by člověk řekl, že jsme si žili v ideálních podmínkách. Ovšem zase ta představa, že jsme si museli dávat bacha na každé slovo, že nám říkali, co smíme říkat a co nesmíme, že nás omezovali, že nám zakázali výjezdy, zrušili zahraniční smlouvy… Tak to je mi milejší to dnešní brojení kvůli penězům.

Pouze staré věci by nás hrát nebavilo

Ve čtvrtek 24. září máte v Divadle Archa galakoncert v rámci ReFestivalu Old’s Cool, kde se setkávají různé generace. Sledujete současnou kulturní scénu?Samozřejmě, ovšem pokud mi to čas dovolí, poněvadž já hraju v Praze 16 představení měsíčně a vedle toho jezdíme na zájezdy, teď jsme byli v Bratislavě… Takže těch volných večerů mám velice málo, ale snažím se chodit a mám svá oblíbená divadla: třeba Činoherní klub, Dejvické divadlo, Divadlo v Dlouhé, chodím i do Národního… Takže se snažím, ale bohužel to nemůžu všechno obsáhnout.

A vidíte tu nějaké své následovníky?Víte, že asi ani moc ne? My jsme se stali uznávanými pokračovateli Osvobozeného divadla – dokonce nám to poslali Voskovec a Werich písemně, že nás za ně považují. Vznikla tu další malá divadla, třeba Sklep, ale ti už si šli absolutně svou cestou, my jsme je celkem nezajímali. Myslím si, že mám následovníky – a hlásí se ke mně – v různých folkových zpěvácích, třeba Dědeček s Burianem, Plíhal… Tak tam jakési pokračovatele cítím.

A co divadla malých forem? Máme pocit, že dnes nemají kromě Semaforu zastoupení…Myslím si, že je tu řada menších divadel, ale ne všechna mají dlouhé trvání, jsou to takové soubory – bohužel je nestačím sledovat, poněvadž nestačím sledovat ani to pro mě důležité dění. Ale vím, že jsou tu různé skupiny, hlavně proto, že herci ze Semaforu hrají v různých malých divadlech a říkají mi o tom.

Píšete stále nové a nové věci… Jak velký posun tam je oproti vašim začátkům?Od doby Člověka z půdy, což je hra, kterou jsem pro Semafor napsal před 57 lety, se to přece jenom trošičku pohnulo. Myslím si dokonce, že by nás hnali, kdybychom tu dneska Člověka z půdy začali hrát, poněvadž to bylo takové naivní, nedokonalé, trochu diletantské. Dneska už jsme přece jenom trošku dál.

Mluvil jste o apolitičnosti Semaforu, ale z poslední doby tu je třeba hra Děti kapitána Granta, která reflektuje divadelní grantovou politiku…My zůstáváme pořád apolitičtí, pokud nejsme přímo ohrožení, což byl případ Dětí kapitána Granta nebo dnešní hry Mizina číhá. Pokud nám jde takříkajíc „o kýhák“, tak zbystříme, je to takový krajní způsob obrany, který si myslím docela zabírá.

Perete se někdy autorsky sám se sebou? Je těžké překonávat desítky let vlastního díla a přicházet stále s něčím novým? Musím konstatovat, že mou největší konkurencí je má vlastní minulost, poněvadž těch deset let za Jiřího Šlitra poznamenalo veřejné mínění tak silně, že se to těžko překonává a asi to nepřekonám nikdy, ale baví mě dělat pořád něco nového a nového, nemám s tím problémy.

A „vyplatí“ se vám vůbec psát a hrát pořád nové věci, když by bylo možná divácky vstřícnější opakovat osvědčenou klasiku?My v každé sezoně připomeneme nějakou starou hru nebo máme dva programy, kde zní i staré písničky. Vracíme se k tomu, ale z těch 11 titulů, které máme momentálně na repertoáru, jsou to jen dva tituly, které se věnují minulosti. Nezříkáme se jí, víme, že je pro diváky atraktivní, proto třeba hrajeme Kdyby tisíc klarinetů, ale hrát pouze to by se nám nechtělo.

Jste divadelník, textař, hudebník, výtvarník, spisovatel… V čem je pro vás tak fascinující využívat tolika forem? Neměl jste někdy chuť vybrat si jen jednu věc?Chuť jsem nikdy neměl, spíš rozumovou úvahu, že by to bylo moudřejší. Ale když jsem se zamyslel nad tím, co bych měl ze své činnosti vypustit, tak jsem si říkal, že přece nemůžu najednou přestat kreslit nebo psát muziku nebo hrát divadlo… Prostě jsem z těch sedmi profesí, které dělám, nenašel jedinou, kterou bych mohl opustit.

BONUS: Poslechněte si ukázku ze zkoušky hry Mizina číhá divadla Semafor