Joshua Faudem v Liberatuře: Mike’s Place byla oáza příčetnosti v šílené době

19. červen 2015
Liberatura

„Měl jsem posttraumatický syndrom a psycholog mi poradil: Piš. Piš, co si pamatuješ, piš, co si nepamatuješ,“ vzpomíná na prvopočátky komiksu Mike’s Place jeho spoluautor a dokumentarista Joshua Faudem. S Jackem Baxterem napsali grafický román, který zachycuje skutečnou tragickou událost z 30. dubna 2003, kdy se před telavivským barem odpálil sebevražedný atentátník. Joshua byl u toho a na kameru zaznamenal minuty po výbuchu i další týdny poté.

Joshuo, kdy jste byl v Mike’s Place naposledy?
Vlastně jsem tam byl před pár dny, musel jsem vyzvednout několik lahví araku, což je pití založené na anýzu, které jsem s sebou přivezl do Prahy na křest knihy 21. června.

O baru Mike’s Place a teroristickém útoku na něj jste spolu s Jackem Baxterem natočili dokument Blues by the Beach. Kolikrát jste ho od té doby viděl?
Musím uznat, že v posledních pěti až sedmi letech jsem se od toho projektu dost vzdálil. Je to hlavně tím, že když něco stvoříte, tak to pak musíte promovat a posunujete to někam ven. Takže se přímý kontakt s filmem ztratí. Není to tak, že bych se na ten dokument nechtěl koukat, ale rád bych se měl lépe bez něj – kvůli vzpomínkám a tak podobně. V určitou chvíli musíte od filmu získat odstup – ani na své další filmy se nekoukám. A na projekcích jsem taky nikdy nebyl.

Na druhou stranu jste teď vydali na stejné téma i komiks. Proč? Zůstalo ještě něco, co dokument o Mike’s Place nezachytil?
Ano, samozřejmě. Ten komiks bych nedělal, kdyby už k filmu nebylo co dodávat. Dokument byl taková bezprostřední reakce, byl hodně traumatický a chaotický, zatímco kniha je spíše uměleckou reflexí, která vznikla deset let po filmu. Je mnohem konstruktivnější, hodně objasňujeme to, co se stalo, protože jsme během těch deseti let zjistili spoustu věcí, o kterých jsme předtím vůbec nevěděli: například to, jak byl útok na Mike’s Place kontextově spjat s dalšími útoky třeba v Londýně. Myslím si, že kniha objasňuje opravdu hodně věcí nastíněných v tom dokumentu.

Jak se to vlastně stalo, že z dokumentu vznikl komiks?
Proces psaní komiksu pro mě byl úplně nová zkušenost. Není to můj svět, já nejsem spisovatel. Nejdřív jsem se dostal k psaní přes terapii díky svému psychologovi, protože jsem samozřejmě měl z toho útoku posttraumatický syndrom. No a psycholog mi poradil: Piš. Piš, co si pamatuješ, piš, co si nepamatuješ. Začali jsme tedy psát s Jackem Baxterem a formovali text do scénáře. Trvalo nám to dva roky. Potom jsem jel do New Yorku na svatbu a tam jsem potkal svého kamaráda, který má vydavatelství, a ten mi řekl, že by si to rád přečetl. Hned jak si to přečetl, doporučil mi, abych si sehnal knižního agenta.

Potom, co to schválil editor, po dalších dvou letech naší společné práce, byla největší otázka, kde mám najít kreslíře. Já neumím kreslit – jediné, co umím nakreslit, je kočka a dům. A tak jsme nějakým způsobem našli Korena Shadmiho, což je Izraelec, který žil v Izraeli v době, kdy se ten útok stal. Byla to hrozná doba a tím, že věděl, co se dělo, měl tu zkušenost a byl toho takzvaně plný. Práce s ním pro mě byla úplná novinka. Když jsem viděl, jak bere moje scény, na kterých jsem pracoval třeba měsíc, a umí z nich vybrat přesně ty promluvy, které do toho seděly, a ilustrovat je jedním jednoduchým obrázkem… Opravdu mě to strašně moc naučilo.

03411905.jpeg

Vraťme se ještě do roku 2003, kdy se odehrál teroristický útok na Mike’s Place – tehdy jste tam dělal barmana, že?
Moje původní spojení s tím barem se datuje až do roku 1993 nebo 1994. Bar vlastně založil Kanaďan, který žil v té době v Jeruzalémě, byl to takový pološílený fotograf, který se jmenoval Mike. V té době to byl malinkatý bar, do kterého jsem rád chodil jako teenager. Hrálo tam blues, byla tam živá hudba s tamburínami a tak. Potom – v době útoku – jsem se vrátil do Jeruzaléma po třech letech v Česku, kde jsem studoval na FAMU. Zjistil jsem, že se majitelé baru změnili, ale shodou okolností to byli pořád moji přátelé, se kterými jsem se kamarádil už předtím – a tak mi nabídli místo barmana. No a byl jsem opravdu špatný barman.

Čím byl tenhle bar tak specifický?
Víte, je důležité si uvědomit, že v té době byla na Blízkém východě válka. Nejenom v Izraeli, Palestině, ale taky v Iráku a v dalších zemích. Mike’s Place bylo jedno z mála míst, kde jste si mohli dát pivo a chlápek vedle vás byl z Palestiny nebo křesťan, batůžkář, diplomat nebo politik. Tohle místo shromažďuje lidstvo pod jednou střechou, všichni tu tráví čas nad pivem, nad jídlem, s příjemnou hudbou, kousek od oceánu, s výhledem… Byla to taková oáza příčetnosti v té šílené době.

Jako když pomalu odlepujete náplast

Za tímhle příběhem stojí velké trauma. Dokáže se člověk z něčeho takového vůbec dostat? Pomohla vám v tom nějak práce na komiksu?
No, řeknu to takhle: film mi určitě nepomohl. V té době to bylo hodně čerstvé. S knížkou už je to jiný příběh, byl jsem hodně opatrný, než jsem na ní začal pracovat. Bavil jsem se o tom se svým otcem, který se mě několikrát ptal, jestli jsem si opravdu jistý, že se chci pouštět touto cestou znovu a otvírat staré rány. Byla tam dlouhá pauza, hodně jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem to udělal. A myslím si, že tím, že je komiks umělečtější a mnohem kreativnější, tak je to takové odosobněnější, je to jemnější přístup k celé záležitosti.

Původně jste prý v komiksu jako postava nevystupoval. Kdy jste se rozhodl přidat tam postavu Joshuy a jaké to bylo psát „sám sobě“ repliky?
Abych řekl pravdu, psaní nebylo vůbec těžké, ale když mě Koren začal kreslit, měl jsem problém. Já a ještě jedna postava vůbec nevypadáme tak jako ve skutečnosti, poprosili jsme o to Korena. To byla taková naše psychóza. Psaní ale bylo přirozené. Prožili jsme zvláštní událost. A nejde jen o tu událost, pak přišly šoky – třeba i několik let potom. To mě hodně motivovalo. U grafické podoby to bylo trošku problematické, ale věřil jsem svému grafiku Korenovi.

03411904.jpeg

Samozřejmě jste nebyl jediným, kdo se vracel ke starým traumatům, pustil se do toho i Jack Baxter a další lidé, kteří tehdy pracovali v Mike’s Place. Jak jste se s takovou zodpovědností vypořádali?
Je důležité si uvědomit, že Jack a já jsme byli oběťmi stejné tragédie – on byl obětí fyzickou, já jsem byl obětí spíše psychickou. A když tyto dva aspekty spojíte dohromady, tak vám vznikne obrázek celé té situace. Nepsal jsem jen příběh svůj, ale i příběh majitele baru Gala, Dominique, která zemřela, bodyguarda Aviho, který mi při té události zachránil život. Někteří z nich rozhodně nebyli nadšení tím, že se je snažíme provést celým tím procesem. Říkám provést, protože jsme je opravdu museli krůček po krůčku provádět a říkat jim, o čem to bude, že kniha nebude o vydělávání peněz, protože dneska se knihy nedělají kvůli tomu, aby na nich člověk vydělal peníze. Jde o převyprávění toho příběhu.

Otvírání ran je vždycky nebezpečné a samozřejmě jsme tím mnoho lidí nepotěšili, například konkrétně Avi nechtěl, aby byl zmiňován v knize, a dokonce nás žádal o to, abychom ho vyškrtli. Potom jsme si o tom ale promluvili o několik měsíců později a naštěstí změnil názor. No, nebylo to jednoduché, ale tím pádem to není žádná fikce, v té knize je jenom pravda. Jsou to příběhy naskládané vedle sebe, je to mnoho příběhů a trošku to připomíná takový ten pocit, jako když pomalu odlepujete náplast a snažíte se, aby to nikoho nezranilo.

Komiks Mike’s Place je vlastně novým odvyprávěním příběhu, který už jste zachytili ve snímku Blues by the Beach. Byl proces psaní komiksu hodně odlišný od práce na dokumentu?
Ano, rozdíl v procesu mezi tvorbou filmu a knihy byl opravdu veliký. Film jsme tvořili stylem – jak se tomu říká ve Francii – cinema verité, což je taková ta realita, která vás vezme, všechno vám to ukáže, obrátí to naruby a pak vás surově vyplivne. Je to takové chaotické a opravdu jsme se snažili, aby to všechno drželo pohromadě. Ale když jsme to stříhali, bylo to všechno hodně čerstvé a nikdo nám neříkal o těch opravdových následcích, jako je posttraumatický syndrom a další.

U knihy to bylo úplně jinak, protože jsme ty příběhy museli opět otevřít s našimi přáteli a s dalšími lidmi, kteří útok prožili. Byl to například Avi z ochranky nebo Gal, další můj kamarád, kterému během útoku zemřela jeho přítelkyně v náručí. O několik let později zjistil, že ona vlastně celou dobu žila s někým jiným. Takže to byla opravdu hodně čerstvá věc, kterou mi tenkrát nedovolil ve filmu použít. V knize už se to ale objevilo, protože to bylo přece jenom po deseti letech, on byl v té době ženatý, měl děti a byl už úplně jinde. Takže jsme to vyprávěli tak, jak se to opravdu stalo. Myslím, že to můžu ilustrovat třeba takhle: Někteří malíři malují obrazy hodně blízko a nevidí celý kontext – tak jsme „malovali“ ten film. A pak jsou malíři, kteří malují s odstupem – takhle vznikala ta kniha.

Korán není jenom džihád

03411903.jpeg

V komiksu vystupují i postavy dvou teroristů. Proč jste se rozhodl zapojit je do příběhu?
Bez postav těch teroristů by to rozhodně nešlo, příběh by nebyl organický, nedrželo by to při sobě. Ve filmu sice nejsou, ale v knize jsme se je snažili ukázat z takového lidského hlediska – i když udělali něco strašného. Všechny informace, které jsme o nich měli, byly z otevřených zdrojů, takže jsme věděli, že ušli obrovskou cestu z Londýna do Damašku, potom přes několik dalších zastávek až do Gazy, kde byli cvičeni Hamásem, potom je nějací Italové převezli zase dál… Opravdu bylo potřeba je tam zapojit, aby to všechno dávalo smysl.

Jaké to bylo zjišťovat o nich informace a pak s nimi v knize pracovat?
Myslím si, že to bylo pro tu knihu takové ospravedlnění. Postavy teroristů jsou tam dvě, první z nich se odpálí a zabije s sebou tři lidi. Druhá se má odpálit po něm, při příchodu policistů a záchranářů, ale nakonec to neudělá, odhodí svůj pás s výbušninami a uteče z místa. Po deseti dnech ho najdou v přístavu v Tel Avivu mrtvého. Pro mě jako spisovatele je strašně zajímavá otázka: Proč? Proč se tohle stalo? Proč se teda neodpálil? Nakonec se zjistilo, že ten pás ani nebyl nabitý, takže to nebyla náhoda, že to nevybuchlo – vůbec. On měl pochybnosti už od začátku. No a tímto jsme chtěli ukázat jiný pohled na tu věc.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou uvedeny citáty z Koránu. Koho to napadlo a proč?
Když jsme knihu dopsali, všichni jsme byli rádi, že to máme z krku. A jednou večer mi volal editor a řekl mi, že tam chce dodat kapitoly. A my jsme si říkali: Proč bys tam chtěl dodávat kapitoly? Vždyť ta kniha má tak skvělé tempo, proč bys to chtěl přerušovat? Domluvili jsme se, že budeme demokraticky hlasovat, když jsme tři. Jack s tím vůbec nesouhlasil, já jsem s tím taky nesouhlasil, kapitoly jsme tam dodávat nechtěli. Ale místo toho, abychom telefon zavěsili a už se o tom dál nebavili, mluvili jsme dál a shodli jsme se na tom, že by tomu vlastně několik citací nemuselo úplně uškodit, třeba z Bible nebo z Koránu.

Pak jsme opustili nápad citovat ze Starého a Nového zákona a dohodli jsme se jenom na citacích z Koránu. Zkontaktovali jsme jednoho našeho kamaráda, imáma Benjamina Bilalu, aby nám s tím pomohl – a zjistili jsme, že ty citace tomu vlastně dávají sílu. Korán není jenom džihád, nejsou to jenom špatné věci, je to obrovský kontrast oproti tomu, co vidíte na těch obrázcích, co se tam opravdu děje a co ti teroristé dělají. Takže se vytváří takový zvláštní vztah mezi tím, co je psáno a co se děje. Když jsme to o deset dní později poslali našemu editorovi, řekl nám, že teď je to perfektní, protože teď konečně něco opravdu říkáme.

Všechno, co jsme si zatím o událostech kolem Mike’s Place řekli, zní velmi depresivně. Navzdory tomu Jack Baxter říká v dokumentu i v komiksu, že je to příběh o optimismu. V čem přesně ten optimismus je?
Ano, je to samozřejmě těžké téma, i obálka knihy je na první pohled drsná, ale podle mě je optimismus v možnosti a schopnosti člověka někam se posunout, něco překonat. Jako když máte v lese požár, který zničí úplně všechno. Ale my všichni víme, že ten les vyroste znova, a bude silnější a bude nový a bude to lepší. Samozřejmě že je tam spousta smrti a destrukce, ale je tam taky posun k něčemu novému. Třeba láska je silnější, konkrétně u Jacka a jeho ženy, kteří tuto událost přestáli, opravdu je to otestovalo. Ne tak láska s mojí přítelkyní, náš vztah tento test nevydržel. Ale myslím si, že je důležité stavět na nových začátcích, i bar Mike’s Place znovu otevřel – dříve měl dva bary a teďka jich má šest. Oheň ničí a poskytuje prostor pro nové.

S Joshuou Faudemem se můžete setkat v neděli 21. června v kulturním centru Stalin v Letenských sadech v rámci ozvěn multižánrového festivalu Days of Jerusalem v Praze. Od 16 hodin tu představí komiks Mike’s Place a promítne ukázky z dokumentu Blues by the Beach. „Je to otevřené pro všechny, je to zadarmo a po skončení budeme lidem točit pivo, tak přijďte,“ zve na akci Joshua.

Jaké máte další plány?
Za prvé pracuju na dalším dokumentu s Jackem, natáčíme o našem kamarádovi imámu Benjaminu Bilalovi. Benjamin je Afroameričan, žid, který konvertoval k islámu ve svých sedmnácti letech, a je to člověk, kterého obrovsky respektuju. Seznámili jsme se v Českém centru v New Yorku, kde viděl promítání našeho dokumentu. Po promítání za mnou přišel a řekl, že na mě čekal, protože jsem někdo, kdo by mu mohl pomoci prolomit pohled na tuto problematiku. Takže jsme začali spolupracovat, film je teď ve stadiu financování a bude to taková izraelsko-americko-kanadsko-česká koprodukce. Další věc, na které pracuju, je to, že se znovu usazuju v Jeruzalémě, který jsem opustil po pěti letech – při psaní jsem si vzal takový „exil“, musel jsem být pryč.

autoři: Karolína Demelová , Jonáš Zbořil
Spustit audio