Liberatura bilancuje českou prózu. Velký román nepřišel, sympatie má hlavně Hájíček

„Musela jsem docela přemýšlet, než jsem sem šla,“ přiznává Kateřina Čopjaková, když se ptáme po knihách, které za loňský rok uvízly v paměti. Mnoho takových prý není. V rozhovoru jsme se vraceli k textům Jiřího Hájíčka, Marka Šindelky, Bianky Bellové, Zuzany Brabcové nebo Emila Hakla. Ne vždycky se ovšem chválilo. „Když se člověk podívá na Westworld a potom se začte do Haklovy knihy, má pocit, že čte velmi ochuzenou verzi,“ reaguje Jan Bělíček na Uminu verzi, která sice vybočuje z autorovy předchozí tvorby, ale po výborných Hovězích kostkách působí jako zklamání.

Velkým tématem Liberatury byla i nová kniha Marka Šindelky. Téma migrační krize je v kontextu české prózy pozitivním vykročením do neznáma, problémovost českého spisovatele, který se vciťuje do lidí na útěku, ale podle Jana Bělíčka ubírá z prvotního nadšení. Zvolená metoda psaní má sice logiku v Šindelkově díle, z odvážného pokusu nicméně ukusuje jak perspektiva těla, tak jednoduchá narace, zamýšlí se Kateřina Čopjaková.

Vrátili jsme se k otázce, na kterou se kritici ptají už několik let. Vznikl velký český román? Místo odpovědi je možná důležité řešit, jak poznáme, že už tu je, a proč po něm vlastně tolik toužíme. „Rozpor mezi tím, jak knihy přijímá kritika, a tím, jak je nepřijímají čtenáři, mi přijde jako něco, nad čím by stálo za to postavit hlubší úvahu,“ komentoval poté Jan Bělíček. „Tlak kritiky mi někdy přijde až přemrštěný, menší útvary svůj význam prostě mají,“ přidala Kateřina Čopjaková.

Marek Šindelka|foto: Jiří Šeda

Stihli jsme se podívat i na nejzajímavější knihy, které vyjdou letos. Nový román Jáchyma Topola, Anny Bolavé a debut Miroslava Pecha. Poslechněte si poslední Liberaturu a dozvíte se víc o konzervativismu české prózy nebo nejlepší knize Jiřího Hájíčka. Podle Jana Bělíčka i Kateřiny Čopjakové je na Dešťové holi, mimochodem Knize roku 2016 podle Lidových novin, vidět neuvěřitelný autorský vývoj.