Liberatura s Domečkem, nejlepší knížkou o dětství

„Byl to svět velmi odlišný a velmi starobylý. Věřím a snažím se to v Domečku popsat, že se od dob Nerudy moc nezměnil. Byla to oáza zakonzervované minulosti a já měla pocit, že musím podat svědectví,“ vysvětluje autorka svoje důvody k napsání velmi neobvyklých pamětí.

V Domečku vnímá čtenář svět očima malé Terezky – a když říkáme svět, máme tím na mysli několik pater domku, kde se mísí světlo a stín, každá věc nese svůj příběh a každé zákoutí svou vůni. Krom Terezky tu žijí ještě její prarodiče a rodiče, kteří se i s dcerou v roce 1968 rozhodli vrátit z kanadské emigrace zpět do okupovaného Československa. Límanová se ale nesnaží vysvětlit nepochopitelnou motivaci rodiny, traumata ani momenty závratného štěstí. Daleko více jde o dětské vnímání – vnímání smysly.

„Potřebovala jsem se vypsat z dítěte. Otázku příběhu jsem vůbec neřešila, ani mi to neprolétlo hlavou. Nechala jsem se vtáhnout do vzpomínek a kombinovala jsem pomocí pouhých popisů, tak jsem měla pocit, že příběh není potřeba,“ vysvětluje Tereza Límanová a v podstatě tak objasňuje, proč je Domeček nejen fascinující svědectví o jednom domě na Malé Straně, ale taky o dětství.

Poslechněte si Liberaturu s Terezou Límanovou a dozvíte se, kde je hranice mezi soukromým a veřejným psaním, jak vůbec autorka přišla na nápad napsat paměti o domě svého dětství nebo jaký vztah má k Nerudovi.