Liberatura s Igorem Malijevským: Někdy fotím písmeny

„Stačí mít trochu volného času a projet se metrem a máte příběh. Jde jen o to, aby člověk nebyl tak utahaný, aby byl schopný zapisovat, co vidí,“ vysvětluje na úvod Malijevský, jak nejčastěji vznikaly povídky v jeho nejnovější knize. Odkazuje tak trochu na to, že jeho povídky působí odpozorovaně nebo odžitě, pohybují se v přítomnosti a navazují na realismus. K pochopení Malijevského tvorby rozhodně pomůže fakt, že náš host není jen spisovatel, ale také fotograf. Proč si natolik oblíbil krátkou formu, ať už vizuální, nebo literární? Nechce se mu někdy napsat třeba román? „Je to poměrně hodně konstrukce, což nijak nesnižuju: je to zapotřebí, aby držel pohromadě. Ale já celý život fotím, akorát občas fotím písmenama,“ vysvětluje Igor Malijevský.

Měsíc nad řekou Tejo není povídkový cyklus a spojující téma byste u něj hledali dlouho. Klíčovým slovem by ale mohla být současnost. Když nám náš host odpovídá, opět se vrací k fotografii. „Když člověk fotí, těžko si vyfotí Prahu 30. let. Můžete zachytit vzpomínku na Prahu 30. let. V životě máme nějakou kulturní historii, ale všechny mé texty se odehrávají v momentě, kdy jsou napsány.“

Co všechno Malijevský nafotil svým spisovatelským objektivem? Jak mu v psaní pomáhá rutina a co jeho pravidelná literární akce EKG, kterou pořádá spolu s Jaroslavem Rudišem? Na to všechno jsme se ptali v poslední Liberatuře s Igorem Malijevským.