Liberatura s Jiřím Imlaufem z Houpacích koní aneb jak se píše s kapelou za zády

„Témat, na která se píše těžce, je hrozně moc. Ale je to výzva a do těch se má jít,“ tvrdí textař, zpěvák i učitel Imlauf, když se ho ptáme na původ písně Deckard ze zatím poslední desky Houpacích koňů nazvané Everest. Ty tam jsou časy, kdy texty Koní byly o holkách a klucích. Novější songy mají daleko širší tematický záběr i častější abstrakce. „Psát o své současné, minulé nebo budoucí holce, to člověka nemůže naplnit. Musíte na sebe pouštět sprchu každodenního šrumce, pak není třeba přemýšlet, co si vybereš za téma, protože je jich tolik,“ říká Imlauf.

Psát texty pro kapelu s sebou nese ještě jeden aspekt, který by možná ne každý spisovatel překousl. Za vašimi verši totiž stojí další čtyři kluci, co se nebojí vaše texty pitvat ve zkušebně. „Poslední čtyři roky nechci zpívat to, co by ti druzí nebrali. Ne vždycky je člověk srozuměný se vším, co zpěvákovi vyjde z pusy. Ale budeme hodně jezdit a já už nechci zpívat vedle kluků na pódiu věci, se kterými se oni neztotožňují.“

Dostalo se taky na písničkářské dilema. Co má první místo – text, nebo zpěv? „Myslím si, že text má být sluha písně. Ve výjimečných případech je to padesát na padesát, ale když poslouchám dobrou písničku, dokážu mávnout rukou nad banalitou, ale musí to jít tomu zpěvákovi z pusy, měla by tam být emoce.“

A samozřejmě jsme se nemohli vyhnout porovnávání češtiny a angličtiny v hudbě. Objektivně zpěvná angličtina Imlaufa ale neláká. „Když si neobjednáš jídlo v restauraci, když nešeptáš své lásce milostné vyznání, když si nekoupíš jogurt tím stejným jazykem, jakým zpíváš, tak se to prostě pozná. Není to přirozené.“