Některé příběhy napsat nedokážu. Liberatura s Alenou Mornštajnovou o románu Hana

Když se z Miry díky tyfové epidemii stane sirotek, je nucená vyrůstat u své podivínské tety Hany. Ale co je vlastně zač tahle introvertní, ustrašená paní, která si všude po domě schovává kusy chleba a nikdy v životě se neusměje? Přesně to trpělivě poodkrývá Alena Mornštajnová. „Hana byla dost dlouhou dobu statečná dívka. Věci, které se jí staly, ji zlomily. Vstala, šla dál, ale osud ji znovu podrazil nohy.“

Už před dvěma lety, když jsme s Alenou Mornštajnovou mluvili o její předchozí knize Hotýlek, zmínila plán psát o epidemii tyfu, která v 50. letech postihla její rodné Valašské Meziříčí. „Taková velká událost, a přitom se o ní po relativně krátké době vůbec neví,“ diví se Alena Mornštajnová. Když si k zapomenuté historii dělala rešerše, našla mimo jiné fotografii, která ji inspirovala k příběhu, který sahá k ještě temnější paměti. Na obrázku datovaném z roku 1937 stál pan Heller, v náručí dcerku Hanu a v očích neuvěřitelně smutný výraz, jako by tušil, co ho za pár let čeká.

Psát v roce 2017 o holokaustu už ale vyžaduje velkou míru imaginace a autorské zodpovědnosti. Málokterý narativ se od 90. let tak rychle vyčerpal. „Pořád si myslím, že moje kniha o holokaustu není. Napsala jsem příběh dívky – pro mě je důležité, jak se postavy v knize vyvíjejí, jak procházejí životem. Nikdo z nás neví, co nás v životě čeká, jak se k těm událostem postavíme. Nechtěla jsem zachytit hrůzy války, chtěla jsem zachytit, jak něco změní Haně život, jak se s tím vyrovná.“

Poslechněte si poslední Liberaturu s Alenou Mornštajnovou, autorkou, která věří na příběhy. I ona má ale narativ, který prý odvyprávět nedokáže.