Několik příjemných návratů Hanne Hukkelberg
Na popu je nejkrásnější to, že se nemusí řídit žádnými žánrovými pravidly. Takovou hudbu, ve které je všechno dovoleno, dělá norská písničkářka Hanne Hukkelberg, již jsme mohli vidět i u nás před rokem a půl v Paláci Akropolis.
Několikanásobná držitelka norských hudebních cen se po třech letech připomíná s novým albem Featherbrain, na němž se vrací k hravým kompozicím svého debutu Little Things z roku 2004. Na něm stvořila unikátní zvukový hybrid, v němž měly místo třeba hrací skříňky, mandolíny, Glockenspiel, skleničky na vodu anebo drnkání na cyklistické špice. Novinka je o něco méně hudebně výstřední, zato ale intimnější a žánrově pestrobarevnější.
Little Things distribuované ve světě značkou The Leaf Records vystřelily Hukkelberg do absolutní špičky nezávislého popu a skladbu Searching díky použití v reklamě brzy znaly z televize miliony lidí. Vynalézavé zvukové univerzum jejího debutu uzavřené navíc do funkčního celku ji proslavilo, ale zároveň jako kdyby neposkytovalo žádné cestičky k dalšímu vývoji a norská zpěvačka se hned na začátku své kariéry ocitla tak trochu v pasti. Inspiraci pro temnější a emocionálně vypjatější album Rykestraße 68 hledala v Berlíně, na třetí studiové desce Blood From a Stone utekla do svých teenagerských let, kdy milovala rock a hostovala na albu doom metalových Funeral. Je moc dobře, že se na svém čtvrtém počinu Featherbrain odvážila vrátit ke stylu, který jí sedí nejvíce – tedy rozverné, ale zároveň intimní písničkářské miniatury plné nalezených zvuků a nečekaných koncepčních zvratů.
Přes nepopiratelný kompoziční talent je ale největší síla Hanne v jejím hlase a novou desku na něm postavila zcela sebevědomě a bez zábran. Nejsou to ale žádné vokální ekvilibristiky, spíše chytře využívá všech jeho odstínů. V I Sing You něžně šeptá, zatímco v My Devils ho vrstvením samplů proměňuje v ďábelskou zbraň. Deska z velké části vznikala v New Yorku, nicméně uhrančivá The Time and I and What We Make byla nahraná v kostele rodného Kongsbergu s jejím otcem za varhanami. V závěrečné Erik si zapěla duet s osmaosmdesátiletým bardem Erikem Visterem, jehož hlas trochu připomíná Roberta Wyatta a má přes své opotřebování obrovskou emocionální sílu. Norsky zpívaná píseň je tak trochu návratem k zdroji jejího písničkářství a severské poetice, od níž se na posledních deskách tolik snažila utéct.
Hanne Hukkelberg natočila bez debat svoje nejlepší album. Featherbrain je možná trochu schizofrenní deska, na které najdete lo-fi hříčku SMS nahranou přes mobil i osmiminutovou Too Good To Be Good s bouřícími smyčci, je to ale jen důkaz její hudební dospělosti a sebevědomí. Můžeme o ní říkat, že je to Björk vysvlečená z technologických udělátek, méně výstřední tUnE-yArDs či melancholičtější Florence And The Machine, mnohem lepší ale bude konstatovat, že Hanne Hukkelberg je na nové desce především sama sebou.
Mluvil jsem v téhle recenzi o několika návratech a nabízí se ji zakončit ještě jedním – 25. dubna přijede znovu do Paláce Akropolis. Už se moc těším.
Hanne Hukkelberg – Featherbrain (Propeller Recordings)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
