Scott Walker: Tak daleko, že mu svět sotva stačí
V písních Scotta Walkera se setkávají hnědí trpaslíci s mrtvými manželkami diktátorů, symfonické orchestry s hrou na syrové maso, něha s nekompromisností, plachost s genialitou. Americký zpěvák, básník a skladatel Scott Walker žije v ústraní a každá jeho albová novinka je událostí.
Nastříhat podkresovou hudbu pro tuto recenzi opravdu nebylo snadné. Na novém albu Scotta Walkera nazvaném Bish Bosch je totiž všechno podřízeno zpěvu a to, co bychom mohli považovat za krátké instrumentální mezihry nebo předehry, se často nese v duchu zcela abstraktní ruchařiny, která, vytržena z kontextu, je spíše zavádějící než ilustrativní.
Za dva měsíce sedmdesátiletý Scott Walker na svém novém albu dokázal něco, co je ve světě pop music čím dál nesnadnější. V době, kdy je populární hudba včetně všech rádoby indie deviací rozmělněna do nekonfliktní kaše vlastní minulosti a klíčem k úspěchu je „připomínat něco důvěrně známého“, představil album, jež se bez nadsázky nepodobá vůbec ničemu, dokonce ani drtivé většině jeho předchozích nahrávek. Už za tuto skutečnost si Bish Bosch troufám označit – a koncem listopadu už to lze tvrdit celkem zodpovědně – za album roku 2012. Má posluchačská radost je nezměrná: miluji hudbu, která má jasný vnitřní řád a uměleckou vizi, a přitom při jejím objevování nemám ani minutu jistotu, co přinese minuta příští.
Když se Kaliforňan narozený coby Noel Scott Engel v polovině 60. let proslavil v triu Walker Brother, jehož fanklub měl svého času víc členů než fanklub Beatles, získal si srdce romantických dívek a chlapců coby baladýr s neodolatelným barytonem. Postupem let se jeho hlas posunul spíše k tenoru a Walker působivě využívá jeho kvazioperní i šansoniérský potenciál. Jeho hlas na albu vládne veškerému dění. Instrumentální party, v nichž se orchestr střídá s elektronikou, ruchy i rockovým nářezem, jsou různorodou mozaikou, která posluchači nezprostředkovává melodie ani pravidelné rytmy, ale dramaticky dokresluje atmosféru textů a zpěvu.
Kromě hlasu je nejsilnější Walkerovou zbraní čas. V době, kdy se míra trpělivosti značné části posluchačstva smrskla na čas nutný k překliknutí mezi dvěma klipy na YouTube, se Scott nebojí pomalých temp, nechytlavých melodií a dlouhých repetic i několikavteřinového ticha. Nejdelší píseň Bish Bosch má jednadvacet minut a pomalu, bez refrénů a dalších háčků, plyne od jednoho slova k dalšímu.
Walker je nekompromisní i jako textař. Zmíněná nejdelší píseň alba nese komplikovaný název SDSS1416+13B (Zercon, A Flagpole Sitter). Onen kód je názvem nejchladnějšího známého substelárního tělesa mimo sluneční soustavu, jednoho z takzvaných hnědých trpaslíků. Zercon byl také hnědý trpaslík. Pocházel z Libye, byl šaškem na dvoře hunského božího biče Attily a umrznul, když seděl na stožáru. Walkerův textařský svět je zkrátka plný bizarního, mnohdy nepostřehnutelného humoru, překvapivých asociací a také temných vizí. Zpěvák, který texty v bookletu svého alba opatřil vysvětlivkami, přiznává, že jeho sny jsou většinou pořádně pochmurnými nočními můrami, a netají se zálibou ve studiu historie, psychologie a filozofie diktatur. Na předchozím albu věnoval píseň smrti Benita Mussoliniho a jeho milenky Clary, svou novinku pro změnu uzavírá bizarní koledou o vánoční popravě Nicolae Ceausesca.
A název alba Bish Bosch? To je prý kombinace příjmení malíře Hieronyma Bosche a slova „bitch“. Walker si při práci na albu údajně představoval hrdou, až matriarchálně majestátní a nepokořenou umělkyni. Jak se to všechno rýmuje? Kdoví, sám zpěvák nás každopádně v půli alba ujistí: Pokud stále posloucháte, znamená to, že jste přežili.
Scott Walker svým dílem z 60. let inspiroval nejednoho „rockového šansoniéra“ od Davida Bowieho a Neila Hannona přes The Smiths až k Radiohead. Po dlouhé odmlce nyní tento záhadný muž mladistvého vzezření vydává alba, která jsou poselstvím z končin, kam se kromě něj dosud nikdo neodvážil. Vida, ne každá dětská hvězda a člen boybandu musí skončit v zapomnění nebo jako Robbie Williams, maňásek dam, jež si odmítají přiznat střední věk. Tenhle bezmála sedmdesátník je na svých posledních albech tak daleko, že mu svět sotva stačí.
Nedá mi to, abych na závěr neocitoval postřeh z recenze Matěje Kratochvíla: „Zkoušel jsem si představit, jak se Karel Gott odhodlá k radikálnímu kroku a nazpívá desku nazvanou Kua Mucha s texty Pavla Zajíčka a orchestrálními aranžemi Mirka Srnky.“ Co víc dodat? Kupte si to!
Scot Walker – Bish Bosch (4AD, 2012)
