Dean Blunt: Jak zhudebnit rozchod
Tak trochu symbolicky na prvního máje vydal Dean Blunt u labelu Hippos In Tanks svou novou desku nazvanou The Redeemer. Leitmotivem oficiálního dlouhohrajícího debutu je totiž konec jednoho milostného vztahu. I přes banální téma, jakým se příběh o rozchodu dvou lidí beze sporu může zdát, se ale Bluntovi podařilo nahrát album, které rozhodně stojí za pozornost.
Hned na začátku musím zdůraznit, že mě dosavadní tvorba Deana Blunta, neřkuli jeho projektu Hype Williams, který tvoří spolu s Ingou Copeland, navzdory všeobecnému humbuku kolem nechávala až podezřele chladným. Nebaví mě ani nahrávky ani živá vystoupení, která mi přijdou častokrát ještě zbytečněji rádoby provokativní a kontroverzní na úkor samotného hudebního zážitku. S dlouhohrající novinkou Deana Blunta, která vyšla na prvního máje opět u labelu Hippos In Tanks, se ale všechno otočilo o 180 stupňů.
The Redeemer (v překladu vykupitel nebo spasitel) s přebalem, na kterém jsou vykresleny dvě černobílé, modlící se ruce, ještě podtrhující religiózní auru celé desky, mně vyrazila dech hned při prvním poslechu. A ani po několika následujících se nadšení z téhle žánrově těžko zařaditelné desky nijak nezmenšuje.
Na co se tedy před poslechem Spasitele připravit? Předně nečekejte žádné elektronické orgie, jak by se mohlo zdát podle některých stylových zařazení, na něž u nového alba Deana Blunta narazíte při brouzdání internetem. Hlavními složkami, ze kterých polovina dua Hype Williams vytvořila neuvěřitelně kompaktní, melodramatickou výpověď o konci jednoho milostného vztahu, jsou totiž smyčce (ale také kytara, trumpeta nebo klavír), field recordings, samply (za všechny zmiňme skvěle využitou melodii ze závěru opusu Echoes od Pink Floyd coby základ tracku Papi), jednoduchá rytmika a především Bluntův vokál, oscilující kdesi mezi deklamací a hodně osobitým stylem rapování. Kdybych měl z předchozí sólovky The Narcissist II vybrat skladbu, která nejlépe vystihuje směr, jakým se Dean Blunt vydává na Spasitelovi, byla by to bez zaváhání ta s názvem Direct Line 2.
Jakkoliv banální, otřepané a klišovité téma si Dean Blunt pro svou novou desku vybral, musí se mu přiznat, že zpracování onoho příběhu o rozchodu zvládl výtečně. Nahrávka funguje naprosto dokonale jako celek a zároveň nepostrádá „singlové“ momenty, které s přehledem unesou vytržení z kontextu. Především ale dokáže pohltit silnou atmosférou. Při poslechu The Redeemer si člověk připadá, jako kdyby tajně pročítal čísi náhodně nalezený deník, přičemž častokrát útržkovitá a zkratkovitá forma, kterou Dean Blunt posunuje děj dopředu (monology ženského hlasu z telefonního záznamníku, novoroční odbíjení londýnského Big Benu), supluje vytrhané a chybějící stránky, a tím ještě přidává na výsledném pocitu autentičnosti.
Zmíněný záznamník ovšem není jediným útočištěm ženského vokálu. V titulní The Redeemer Bluntovi sekunduje Inga Copeland, jež s ním tvoří právě duo Hype Williams, a dvakrát se na desce mihne také Joanne Robertson. Ta je ke slyšení v povedené komorní písničkářské baladě Imperial Gold a také v závěru písně Demon.
The Redeemer může svým svérázným vypravěčským stylem a hudební úsporností připomenout slavného Gil Scotta-Herona na jeho excelentním návratovém albu I'm New Here z roku 2010. Jinak je ale Dean Blunt i nadále docela ojedinělým úkazem na současné hudební scéně, jehož další kroky a sonické převleky se rozhodně vyplatí sledovat. Ten aktuální, spasitelský, je zatím bez diskuse jeho nejlepším.
Dean Blunt – The Redeemer (Hippos In Tanks, 2013)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
