Smashing Pumpkins nebyli jen vzpomínkou
Smashing Pumpkins - logoFoto: Press kit
Na koncert Smashing Pumpkins jsme vás během uplynulých dní zvali mockrát. Je tedy jasné, že se tam ve středu vydal i někdo z naší hudební redakce. Pokud jste tedy celou věc propásli a chcete vědět, jak moc dobří Smashing Pumpkins byli, přečtěte si reportáž Tadeáše Haagera.
Ten teď totiž chodí rádiem, píská mu v uších, všem vykládá o tom, jak odehráli úžasnou cover verzi Stop, hey what's that sound od Buffalo Springfield a nechápavě kroutí hlavou nad zvěstmi, které se nesou Prahou - tedy že byl na koncertě příšerný zvuk.
Smashing PumpkinsFoto: archiv skupiny
Vím, že bych se ve službách veřejnoprávního média měl snažit být objektivní, ale nebudu. Ještě pořád mi nepovolilo to sevření v krku - od štěstí a dojetí. To které se dostavuje jen málokdy. Způsobilo ho to, že mě hrdinové mého dětství nezklamali.
Mohla se zvrtnout spousta věcí, mohli hrát jenom z nové desky Zeitgeist, mohli se brát strašně vážně, mohli propadnout svým egům a příliš oslavovat sami sebe. Mohli jen mechanicky odehrát pár slavných tónů a lacině dojmout. Jenže udělali mnohem víc.
Už od první skladby jsem zase pocítil to, co někdy ve dvanácti letech, kdy jsem v pokojíčku poprvé poslouchal strašně nahlas jejich první desky. Hrozně jsem se tehdy chtěl naučit hrát na kytaru. Až jsem teď zapomněl, že jsem se mezitím během těch víc jak deseti let na ni přece jen trochu hrát naučil - tak akorát, abych si pro sebe mohl zabrnkat pár riffů z Mellon Collie and the Infinite Sadness. Což udělal sice Corgan taky, ale s grácií a radostí, kterou může pocítit jen ten, kdo ví, že píseň, kterou sám složil, má pořád strašně rád.
Smashing Pumpkins mezi jednotlivými skladbami jen děkovali a hráli jeden hit za druhým. A k tomu je potřeba dodat dvě věci, že ani jedna věc nebyla otrocky oddrhnuta tak, jak ji znáte z desky, všechno mělo přidanou hodnotu obrovské vlny vazeb a hluku, který Smashing Pumpkins tak milují, a že najednou jako hity zněly i některé skladby z poslední desky, třeba Tarantula.
Smashing Pumpkins - ZeitgeistFoto: Press kit
Billy Corgan už dospěl a dozrál, není hejsek, co dává ve videoklipech tak vyniknout svému pronikavému a závažnému pohledu a nakašírovanému pozérství. Je to chlap, který se dokáže chovat přirozeně. Uchechtávat se, vetknout do pubertálně depresivních hymen z prvních desek tu nezbytnou špetku sebeironie a nadhledu, díky čemuž mohou skladby jako Tonight znít pořád svěže. A díky čemuž získává charisma, kterým odlákává jeho fanouškům manželky, a aby jim to vynahradil, ukazuje jim, že stárnout nemusí nutně znamenat zaoblovat hrany.
Asi v polovině koncertu poprvé zazněla mezi skladbami víc jak jedna věta. "Manažer mi říkal, že mám radši mlčet, že vždycky, když otevřu pusu, je z toho problém, ale já vám musím poděkovat a říct vám, že tahle kapela už jednou zemřela a stejnou chybu už nikdy neuděláme, budeme tady s vámi už vždycky." A dav se zebe vypustil jedno nesmírně tiché a sborové "Děkuju". Tohle byl koncert, po kterém se zase těšíte na další desku. Po kterém máte pořád ještě chuť dávat další a další šance té poslední, Zeitgeist.
Smashing Pumpkins už jsou jiná kapela, z původní sestavy zbyli jen dva členové. Ti noví zatím moc nezapadají zvukem. Kytarista Heft Schroeder má mnohem méně sofistikovaný zvuk, basa Ginger Reyes duní jinak, klávesy Lisy Harrison mají jinou náladu, ale díky Corganovi a Chamberlinovi to pořád drží pohromadě. A to natolik, že jim klidně prominete dvě nebo tři hluchá místa v podobě nových písní, které přece jen nevyzněly tak silně. A to, že Corgan zapomněl jednou text. To nevadilo už vůbec, a to právě proto, že Corgan toto faux pas přetavil stejně jako zbytek koncertu v manifest příjemného dospělého génia.
Vím, že nejsem objektivní, ale když mám z něčeho bezbřehou zajíkavou radost, tak to řeknu a víc jak dvouhodinový, neuvěřitelně nabitý koncert mi ji udělal.
