Karol Mikloš má Desku týdne na RW

2. červen 2008

V pořadí již třetí deska tatranského Morrisseyho - Karola Mikloša, se jmenuje The Past Of The Future. Na předchozích dvou deskách, The Same Mist Here a Vis-a-Vis, si vyzkoušel jak krajně kytarovou, tak i elektronickou polohu a teď se mu podařilo se postavit do průsečíku přesně mezi ně. Koncept Desky týdne na Radiu Wave bude tentokrát méně zaostřený na desku jako takovou.

Kromě Mikloše se můžete těšit i na další hudbu ze Slovenska, která v éteru bude pro tento týden poletovat ve zvýšených rotacích. Třeba na právě vycházející album one man projektu Foolk, nebo na The Uniques, Talkshow atd. Karol Mikloš bude v pátek i hostem Odpolední Session Radia Wave.

Tatranský Morrisey už schytal několik nominací na Aurela, popřípadě Grammy, natočil dvě desky, odehrál nespočet koncertů na obou stranách česko-slovenských hranic, a přesto ho tady u nás skoro nikdo nezná, přitom tak zručných parafrází na britskou kytarovou scénu najdete u nás opravdu jen málo.

00726068.jpeg

Karol Mikloš je jeden z mála česko-slovenských kytarovkářů, který si může dovolit zpívat i ve svém rodném jazyku, protože má o čem a dokáže svoje myšlenky artikulovat tak, že se nestydíte to poslouchat.

To o něm platilo před patnácti lety, kdy se na scéně objevil poprvé jako zpěvák kapely Shellwoy, nepřestalo to o něm platit, ani když se vydal na sólovou dráhu a v roce 1997 vydal kytarové album The Same Mist Here, platilo to o něm i před pěti lety, když vydal naopak elektronickou Vis-a-vis.

Neplatí to o něm stoprocentně už teď, když mu vychází The Past Of The Future, ne snad že by textařsky otupěl, ale proto, že je prostě stejně chytrý a uvěřitelný už i v angličtině, a tak se jí na albu drží. Stejně tak se mu podařilo vyhnout se tomu, co mu bylo vytýkáno dříve, tedy že jeho předchozí desky zněly monotónně. Teď - tím, že se usadil přesně mezi svými elektronickými a kytarovými protipóly - si zaručil pestrost, co se týče barevnosti zvuku i co se týče nálad.

00726067.jpeg

Poslouchat Mikloše neznamená slyšet něco třeskutě novátorského a objevného, je to spíš na domácí poměry neuvěřitelně zručná poklona zahraničním vzorům, za které se netřeba stydět a distancovat se od nich.

I když si Karol Mikloš skládá svůj repertoár na rozdíl od Morrisseyho sám, neznamená to, že by to, co uslyšíte na desce, bylo dílem jednoho muže, z elektronických pasáží celkem jasně vyvstává spolupráce se členy downtempového projektu Abuse, bubeníkem Matúšem Homolou i s basákem Andrejem Gmucou. Už asi posté se vkrádá klišovitý povzdech, proč takhle nezní domácí mainstream, protože Mikloš v podstatě není nic jiného než ryzí popař. A možná, když se tak bude vzdychat ještě chvíli a dost nahlas, už nebude kvůli čemu, protože na rozdíl od Čech se na Slovensku občas nějaká kapela z klubu do středního proudu dostane, když si vzpomeneme třeba na Pehu.

Spustit audio