Butthole Surfers potvrdili svůj kult
Rozhovor s Gibbym Haynesem (Butthole Surfers)Foto: Ondřej Píša
V posledních dnech jsme ve vysílání Radia Wave věnovali hodně prostoru vystoupení legendárních Butthole Surfers na festivalu Stimul. Jedna z nejdůležitějších hudebních událostí sezony je za námi - přeneste se teď na chvíli zpátky do Divadla Archa s Robertem Candrou.
Aaron Warren (Black Dice) ve studiu RWFoto: ČRo Radio Wave
Ačkoli to při osobním setkání Gibby Haynes odmítal tak zuřivě, že bezmála zrušil náš naplánovaný rozhovor, Butthole Surfers svým koncertem jednoznačně dokázali, že během let hudebně dozráli, dospěli a - opravdu - uklidnili se. Bývalý post nevypočitatelných rebelů a provokatérů s lehkým srdcem přepustili předskokanům Black Dice. A ti svůj anarchoelektronický cirkus poctivě odvázali ze řetězu. Jejich radikální dekonstrukce obvyklých písňových forem a postupů byla sice za mojí osobní hranicí příjemného zážitku, ale proti gustu... Black Dice se v žádném případě nebojí udělat to po svém a za to u mě mají body. Na druhou stranu mi v hlavě červotočila otázka, zda přes deklamovaný pečlivý přístup ke kompozicím i k detailům nevypadá každý koncert spíš podle toho, jak se zrovna kluci vyspí. A mimochodem, vizuální projekce Black Dice byla v kombinaci s abrazivní hudbou - velmi mírně řečeno - opravdu znepokojivá, a svého času kontroverzní obrázky Butthole Surfers vedle ní potom vypadaly trochu jako neškodné diáky z dovolené na Slapech.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Aaronem Warrenem z Black Dice
Rozhovor s Gibbym Haynesem (Butthole Surfers)Foto: Ondřej Píša
Ale o to nešlo. Kdo přišel do Archy proto, aby viděl zapálené činely a nahého Gibby Haynese v drogovém rauši jako před dvaceti lety, byl na špatné adrese. Butthole Surfers předvedli vyzrálý a plně na hudbu koncentrovaný výkon. Jejich vystoupení mi hodně připomnělo skvělý koncert podobně starých Sonic Youth - hudba dočista propraná několika dekádami, bez prvoplánového pózování a rozptylování pozornosti diváků zbytečnostmi. Tedy ne že by si charismatický frontman nechal ujít příležitost k několika verbálním výstupům, ale bylo jasné, že jeho provokativní průpovídky, kterými nešetřil třeba v rozhovoru před koncertem, jsou spíš z rodu marketingových povídaček Muhammada Aliho. Na pódiu se Butthole Surfers proměnili v profesionály, kteří ví, že dělají dobrou hudbu, a tu ochotně předvedou lidem, protože to je to jediné, oč tu běží. K mému velkému podivu atmosféru nezničily ani technické potíže s odposlechy, které koncert na dobrých dvacet minut přerazily v půli. Gibby Haynes měl aspoň příležitost udat několik bizarních historek, které ukrátily čekání rozjíždějícímu se publiku.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Gibbym Haynesem, který den před koncertem natočil Robert Candra
Butthole Surfers byli v Arše opravdu v dobré formě. Kytarista Paul Leary se několikrát ujal hlavního vokálu, Gibby Haynes zase sáhl po saxofonu. Vrcholem pro mě byla řízně punková pasáž s hity jako I Saw An X-Ray Of A Girl Passing Gas nebo Goofy´s Concern. Hudebně se Butthole Surfers pohybovali hlavně v prostoru vymezeném deskami z osmdesátých let, tedy z období jejich největší slávy a taky velmi silné sestavy, kterou pro své současné koncerty zrekonstruovali. Ke cti jim slouží, že v žádném případě nepůsobili jako nějaký revival sebe samotných, ale naopak dokázali, že hudba, kterou napsali před dvaceti lety, má svůj význam, své kvality a svůj půvab i dnes. Během několika písní měl člověk pocit, že právě dostal vyčerpávající exkurzi po hudebních kořenech Nirvany, Mudhoney, Jane´s Addiction a řady dalších kapel, které o pár let později samy dláždily cestičky pro ostatní, a pochopil, proč je tahle podivná parta skutečně kultovní a důležitá.
