Butthole Surfers potvrdili svůj kult
[V posledních dnech jsme ve vysílání Radia Wave věnovali hodně prostoru vystoupení legendárních Butthole Surfers na festivalu Stimul. Jedna z nejdůležitějších hudebních událostí sezony je za námi - přeneste se teď na chvíli zpátky do Divadla Archa s Robertem Candrou.
Ačkoli to při osobním setkání Gibby Haynes odmítal tak zuřivě, že bezmála zrušil náš naplánovaný rozhovor, Butthole Surfers svým koncertem jednoznačně dokázali, že během let hudebně dozráli, dospěli a - opravdu - uklidnili se. Bývalý post nevypočitatelných rebelů a provokatérů s lehkým srdcem přepustili předskokanům Black Dice. A ti svůj anarchoelektronický cirkus poctivě odvázali ze řetězu. Jejich radikální dekonstrukce obvyklých písňových forem a postupů byla sice za mojí osobní hranicí příjemného zážitku, ale proti gustu... Black Dice se v žádném případě nebojí udělat to po svém a za to u mě mají body. Na druhou stranu mi v hlavě červotočila otázka, zda přes deklamovaný pečlivý přístup ke kompozicím i k detailům nevypadá každý koncert spíš podle toho, jak se zrovna kluci vyspí. A mimochodem, vizuální projekce Black Dice byla v kombinaci s abrazivní hudbou - velmi mírně řečeno - opravdu znepokojivá, a svého času kontroverzní obrázky Butthole Surfers vedle ní potom vypadaly trochu jako neškodné diáky z dovolené na Slapech.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Aaronem Warrenem z Black Dice
Ale o to nešlo. Kdo přišel do Archy proto, aby viděl zapálené činely a nahého Gibby Haynese v drogovém rauši jako před dvaceti lety, byl na špatné adrese. Butthole Surfers předvedli vyzrálý a plně na hudbu koncentrovaný výkon. Jejich vystoupení mi hodně připomnělo skvělý koncert podobně starých Sonic Youth - hudba dočista propraná několika dekádami, bez prvoplánového pózování a rozptylování pozornosti diváků zbytečnostmi. Tedy ne že by si charismatický frontman nechal ujít příležitost k několika verbálním výstupům, ale bylo jasné, že jeho provokativní průpovídky, kterými nešetřil třeba v rozhovoru před koncertem, jsou spíš z rodu marketingových povídaček Muhammada Aliho. Na pódiu se Butthole Surfers proměnili v profesionály, kteří ví, že dělají dobrou hudbu, a tu ochotně předvedou lidem, protože to je to jediné, oč tu běží. K mému velkému podivu atmosféru nezničily ani technické potíže s odposlechy, které koncert na dobrých dvacet minut přerazily v půli. Gibby Haynes měl aspoň příležitost udat několik bizarních historek, které ukrátily čekání rozjíždějícímu se publiku.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Gibbym Haynesem, který den před koncertem natočil Robert Candra
Butthole Surfers byli v Arše opravdu v dobré formě. Kytarista Paul Leary se několikrát ujal hlavního vokálu, Gibby Haynes zase sáhl po saxofonu. Vrcholem pro mě byla řízně punková pasáž s hity jako I Saw An X-Ray Of A Girl Passing Gas nebo Goofy´s Concern. Hudebně se Butthole Surfers pohybovali hlavně v prostoru vymezeném deskami z osmdesátých let, tedy z období jejich největší slávy a taky velmi silné sestavy, kterou pro své současné koncerty zrekonstruovali. Ke cti jim slouží, že v žádném případě nepůsobili jako nějaký revival sebe samotných, ale naopak dokázali, že hudba, kterou napsali před dvaceti lety, má svůj význam, své kvality a svůj půvab i dnes. Během několika písní měl člověk pocit, že právě dostal vyčerpávající exkurzi po hudebních kořenech Nirvany, Mudhoney, Jane´s Addiction a řady dalších kapel, které o pár let později samy dláždily cestičky pro ostatní, a pochopil, proč je tahle podivná parta skutečně kultovní a důležitá.
