Festivalový průvodce: Colours of Ostrava 2009

 [800x535]  

Colours of Ostrava 2009
Autor:   Veronika Vlachová  

Ostrava mění svou tvář, modernizuje nevzhledné panorama městského horizontu a je stále hrdější na čím dál hlasitější zvuk, který se v tomto moravsko-slezském městě odráží nejen po stěnách kulturních center. Je sebestředná, bez kompromisů a v některých ohledech má na to právo. 

FOTOGALERIE

Colours of Ostrava 2009

Autor: Veronika Vlachová

Fotogalerie obsahuje:
31 obrázků

Dlouhou dobu budovala místo pro střetávání kulturních prožitků - hudebních, divadelních i pohybově laděných a letos se za své kroky po ne vždy uhlazené cestičce může poplácat po rameni, ale zároveň si neustlat na vavřínech. Město Ostrava pro osmý ročník festivalu Colours of Ostrava opět pyšně poskytlo prostor v samotném srdci svého středu, Černou louku, a po letošní zkušenosti si i tento velký areál, rozprostírající se na dvou místech ohraničených řekou, sáhl na kraj svých kapacitních možností. Festival, který si v počátku dal za základ představit posluchačům hlavně hudbu etnicky zajímavých končin, se rozrostl do členitých rozměrů a každým rokem se vybarvuje do těch nejrozmanitějších témbrů světa. Dramaturgicky se rozvětvil do velikosti vícežánrového stromu a ovocnou sklizeň postupně naplňuje nad rámec očekávaných plánů.

 [800x532]  

Colours of Ostrava 2009
Autor:   Veronika Vlachová  

Festival Colours of Ostrava má dnes už mnohem barevnější zvuk, než jaký měl v předchozích letech, naopak ta původní barevnost etnických spolků se do omalovánek hudebních projevů už nevejde v celé své kráse. Ostravská hudební slavnost, jejíž hlavní organickou pěstitelkou je Zlata Holušová, vyrostla v multižánrový festival, na kterém se letos představili nejen kapely z exotických zemí, ale rovněž kapely rockové, elektronické, jazzové a zástupci tzv. artificiální hudby. A právě představitel klasické hudby, přizvaný skladatel filmové hudby Michael Nyman se stal tím, který otevřel hlavní brány celého čtyřdenního hemžení mezi stagemi, stánky s občerstvením a areály.

 [800x535]  

Michael Nyman (Colours of Ostrava)
Autor:   Veronika Vlachová  

Ještě před samotným oficiálním vypuknutím celého festivalu na vedlejší pódium v nejmenším, ale zato nehlasitějším prostoru, zakrytém stanovou plachtou, vběhla ukrajinská formace Svjata Vatra, která doslova rozvařila už nedočkavé a festivalu chtivé publikum. Ruslan Trochynskyi, trombonista, hlavní a zběsilý a energií překypující pobíhač po pódiu, nenechal své posluchače ani vteřinu zakousnout se do nudy. Během posledních úderů téhle sebranky na kosu, darbouku či při posledních tónech vylouděných na duduk se už pod hlavní stageí připravovaly bílé plastové židle, ladily se smyčce a oprašovala černobílá klaviatura. To už přicházel Michael Nyman, britský skladatel, jehož noty posázené na pěti linkách zazněly například ve filmu Piano (režie Jane Campion). Rozjaření posluchači z předchozího pasivního cestování po Balkáně se museli ladit rozhodně déle než prvních pět taktů minimalistických smyček. Idea dramaturgického experimentu je chvályhodná, zvukový experiment způsobený naprostým nezvládnutím ozvučení smyčců už tolik chvalný není. Zářezy v ušních bubíncích si nechal ujít nejeden sedící i stojící posluchač a raději přední místa uvolnil jiným a sám se postavil do bezpečné vzdálenosti od křiklavě se zadírajících zvuků.

 [800x535]  

Ahn Trio (Colours of Ostrava)
Autor:   Veronika Vlachová  

Úvodní den barevného festivalu na hlavním pódiu zakončili Tata Bojs s hostujícím Ahn Triem z New Yorku, třemi sestrami, se kterými se ostravské publikum setkalo posléze ještě jednou, už bez pánské společnosti, a to v pátek. Společné vystoupení mělo v open air atmosféře svou premiéru, a proto si všichni vystupující dovolili odhodit komornější vyznění a přitvrdit ve svém hudebním projevu. Publikum ihned vědělo, jak naložit s připravenými plastovými židlemi k sezení, aby si mohlo naplno užít i některé punkově-rockové aranže. Roztomile švitořivé slovní výplně všech sester, původem z Koreje, se zároveň staly upoutávkou a pozvánkou na jejich páteční koncert, kde se představily samy za sebe. Jejich vystoupení, které zahájilo festivalovou scénu v evangelickém kostele, potvrdilo lehce klamnou prezentaci vážné hudby v programech. Disco boogie, Riders on the storm, skladby od Davida Bowieho nebo Michaela Nymana se rozhodně do škatulky pojímající klasickou hudbu ve svém celku nacpat nedají. Ahn Trio je skupinou třech mladých a pohledných žen, empatických umělkyň. Umějí si omotat diváky-posluchače kolem prstu. A překvapit nečekaným hostem, kterým se stala Ema Brabcová. Ať už jejich interpretace nazveme jakýmkoli způsobem, málem se staly příčinou zboření celého kostela. Zvuk tleskajících rukou, vstávajících posluchačů ze svých pohodlných vypolštářovaných lavic se jako vlna nesl celou akustikou klenutých zákoutí.

 [800x535]  

Jamie Cullum (Colours of Ostrava)
Autor:   Veronika Vlachová  

Páteční line-up směřoval k vyvrcholení se jménem Jamie Cullum na jazyku. Půdu této mladé popjazzové hvězdě připravila dvanáctičlenná kolumbijská parta rozverných mladíků se salsou v krvi a v nohách - La-33, která roztančila i návštěvníky čekající ve frontě na chutný mok. Atmosféra v areálu houstla, lidé se začali shromažďovat v mnohem větší koncentraci, než bylo obvyklé. Ano, očekávaná hvězda celého festivalu - Jamie Cullum - už jen vyčkávání na jeho přítomnost dohánělo první řady k šílenství. Jamie přiběhl, v ruce lahvové pivo, vykonal kreace po křídle naleštěného klavíru, odhodil košili do davu a utrousil pár sladkých slov v češtině - jasný plán, jak si podmanit české publikum. Hudebník je nepopíratelně talentovaný, rychlost a techniku prstového hraní nestíhají ani zaznamenat kamery promítající záběr přímo na plátno a groovové spády daly do pohybu zaplněný betonový prostor na Černé louce. Kdyby klavír dovezený pro tuto příležitost speciálně přímo z Vídně mohl utrousit pár slov, nic roztomilého by to nebylo. Při vzpomínce na krále popu, Michaela Jacksona, se klavír stal ozvučenou skříňkou stvořenou pro bubnování ve všech svých zákoutích. A dav opět šílel. Nadrogované a perfektně rozjařené publikum už s lehkým samospádem vibrovalo společně s ragga-junglovými rytmy londýnských Asian Dub Foundation, ti nenechali v klidu ani ty, kteří Cullumovo "teátrování" pozorovali jen z povzdálí.

 [800x535]  

Jon Anderson (Colours of Ostrava)
Autor:   Veronika Vlachová  

Sobotní program byl plný různých očekávání, zklamání a sborových seancí. Jon Anderson se přijel podívat do Čech po několika letech nejen proto, aby znovu dokázal, jakou sílu mají jeho písně i sólově, ale proto, aby svou hudbou pokřtil dvacetileté výročí pádu ruského impéria. Drtivé rockové melodie, dunivé beaty, nebývalý zvuk akordeonu, který vytrhá vaše ještě tepající srdce, zněly v podání KTU, finsko-amerického tria. Své psychedelie nechali trčet na okrajích posluchačské přijatelnosti a zavrhli jakoukoli slovní komunikaci s publikem. Stejně vše podstatné už vyslovili hudbou. Svou aktuální desku Quiver představili bez vypiplaného obalu, bez vatové výplně a ryzí pracovitostí tak vyseparovali skalní a otrlé posluchačstvo. Ti, kteří nevydrželi nápor experimentálního rocku ve finské kvalitě, už si zateplovali místečka před hlavním pódiem. To měla dorazit kapela, která prodala šest milionů desek a na poslední desce vyměnila výrazný hlas zpěvačky za mnohem méně výrazný. Morcheeba, anglická elegance utápějící se v melancholickém trápení, bez depresí a bez láhve vodky u postele.
Z hutných dýmů se vynořili Mercury Rev, přepózovaní američtí chlapíci se čtvrtstoletou historií. Všechna čest jejich vyumělkovanému projevu bez citu.

 [800x535]  

Tata Bojs (Colours of Ostrava)
Autor:   Veronika Vlachová  

Sobota večer se stala rekordem. Jaromír Nohavica tak mohl z pódia přehlížet jednolitý dvaadvacetitisícový dav, který se proměnil v jednohlasý sbor, a mohl tak před ním hrdě prohlásit, že je na Ostravu hrdý. Česko-německo-španělsko-americká skupina N.O.H.A. s Minervou Diaz Perez za mikrofonem započala velký večírek sobotní noci, i když naprosto nepraktické umístění na stanovém pódiu způsobilo, že mnohem víc lidí skotačilo před stanem než uvnitř nezdravě hlasitého pekla. Na večírkové vlně pokračovali i Stereo MCs.

Celý festival jel jako na drátku, vše podle plánu. Jen nedělní koncert Eternal Seekers zastoupili Clarinet Factory s Alanem Vitoušem. Závěrečné tečky za velmi úspěšným festivalem ve městě třech vykřičníků poskytli David Byrne a Maceo Parker.

Ostrava své barvy bravurně obhájila. Organizační tým si vzájemně poplácává po ramenou a už teď řeší jedinou slabinu celého festivalu - můstek přes Ostravici, který se mnohokrát stal houpající se úžinou. Koho line-up letošního festivalu naprosto nevzrušoval, ten se může těšit na desátý ročník, který za dva roky slibuje velká jména, úspěšné výkony a vypilované nedostatky. Snad to těšení nebude marné.