Similes - roztátá ambientní skořápka Eluvium
[Přirovnal bych to ke změně pozice fotbalového. Místo statických nebo maximálně líně se plížících instrumentálek s majestátním podtónem, máme náhle co dočinění s písničkami. Pravda stále chronicky zasněnými, jakoby zahalenými v jemném ranním oparu. Matthew Cooper, který tenhle stylový kotrmelec se svým projektem Eluvium udělal, chrlil na začátku nového tisíciletí jednu desku za druhou.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Ambient zpod jeho rukou měl konejšivou povahu a tato základní vlastnost se nezměnila ani po čtyřech letech na jeho novince Similes. Jen písničkovější, členitější povaha nových kompozic z poloviny zamaskovala statickou základnu Cooperovi hudby.
Už na starších nahrávkách Eluvium se autor nespoléhal na elektroniku nebo kytary a akustické elementy uměl s technologickým vkladem zajímavým způsobem prohníst dohromady. Když mluvím u Similes o písničkách, neznamená to, že bychom se dočkali tradiční rytmiky nebo dokonce refrénů. Pomalu plynoucí čas osmi kompozic alba odměřují nenápadné, tikavé samply a zpěv se drží v poloze tichého polozpěvu/polovyprávění.
Možná si teď řeknete, že to zas tak velký skok někam jinam není. Pak vám doporučím poslechnout si jakoukoliv starší desku nebo jen instrumentálky, novinky In Culmination nebo Bending Dream, a potom skladby, které jsou na novince opatřené texty. Rozdíl je dle mého názoru zcela zřetelný a nedivím se autorovi, že mu trvalo tak dlouho, než přišel s novou tváří ven. Možná za to navíc mohly experimenty, které prováděl s Charlesem Buckinghamem v duu Concert Silence, možná práce na hudebním doprovodu k filmu portlandského režiséra Portlander Matta McCormicka Some Days Are Better Than Others, jisté je, že nová deska je suverénním vykročením na mírně houpavé podloží.
Vezměte nejpomalejší kytaristy v čele se Stars Of The Lid a Stafrćnnem Hakonem, k tomu přidejte tradiční ambient Briana Ena, darkwave jemnost Soul Whirling Somewhere a máte v kostce nový sound Eluvium L. P. 2010. Simile, neboli česky podobenství, je vyprávění jinotajů, které má ukazovat na něco jiného, nezjeveného. A to se Matthew Cooperovi na nové desce daří znamenitě. Předkládá pomalou muziku, ale ve skutečnosti, a teď to bude znít jako klišé, léčí svým nenápadným, leč unikátním elixírem, který je v letošním roce složen z různorodějších a mnohem působivějších složek.
