Sonicky agresivní Daughters tvoří math-coreový kánon
DaughtersFoto: Press kit
Math-coreová úderka Daughters z Providence v americkém Rhode Islandu vydala 9. března svou třetí studiovou desku, tentokrát eponymní. Kolem nedlouhého, ale o to intenzivnějšího alba se rázem strhla pochvalná lavina. Pojďme se s Robertem Candrou podívat, zda Dcery sklízí chválu zaslouženou.
Debut Daughters, který pod názvem Canada Songs v roce 2003 vydal label Robotic Empire, se dal za dlouhohrající označit jen s velkou nadsázkou. Deset vypalovaček nasekaných do jedenácti minut. Na druhém albu Hell Songs (vydaném u Hydra Head tři roky nato) už se Daughters „rozmáchli" na pěkných třiadvacet minut. Jejich aktuální eponymka (opět u Hydra Head) se svými dvaceti osmi minutami zase mírně posouvá laťku a osm tracků už má celkem standardní stopáž kolem tří minut.
Daughters - DaughtersFoto: Hydra Head
Nemám naprosto nic proti střídmosti v rozsahu. Zvlášť u takhle intenzivní desky. Na Daughters nechybí nic z math-coreového kánonu. Psychotické kytary zkreslené k průraznosti brusky na kov, riffy drtící lebku silou (a zvukem) padajícího tunového bloku betonu, zběsilé rytmy, do kterých někdy nestačíte ani adekvátně dupat nohou. Daughters si berou své z hardcoreu, metalu a místy i punku. Výsledný odlitek je nejen mimořádně sonicky agresivní, ale zároveň propracovaný a přesvědčivý. Hypotetický otec může být na tyhle Dcery opravdu pyšný.
DaughtersFoto: Hydra Head
Jednu výtku bych přece jen měl: ke zpěvu Alexise Marshalla. Jeho vokální projev je v podstatě dost obyčejný a nevýrazný. Osobitější a kreativnější zpěvák by mohl tuhle kapelu posunout ještě o úroveň dál.
Daughters nakonec vychází v trošku nešťastnou chvíli. Kytarista Sadler a basák Walker kapelu opustili, takže budoucnost projektu je nejasná. Navíc se nekoná turné k propagaci desky. Což je škoda, protože jakkoli dobře zní tenhle nářez ze sluchátek, naživo musí být Daughters naprosto ultimátní.
