Pan Sonic: vítězné tažení finské zvukové inkvizice

Finští lamači zvuku Mika Vainio a Ilpo Väisänen alias Pan Sonic jsou (spolu s Boards of Canada či Autechre) nejdůležitější elektronickou formací uplynulých dvou dekád; a v pondělí 7. června vydávají své nové, podle všeho poslední album.

Jejich první tuzemské vystoupení (27. 2. 1997), v té době ještě jako Panasonic, bylo pro nepřipraveného posluchače těžkým sonickým atentátem: dvojice, předskakující tehdy loučícím se The Swans, sehnutá nad tónovým generátorem, vysílala mezi lid brutální frekvenční vlnění jaké nalezneme především na jejich nekompromisním debutu Vakio. Album nahrané ještě ve třech (spolu se Sami Salem) a vydané na vlastním labelu Sähkö (=Elektřina) zaujme jak svým abstraktním konceptem á la musique concréte, invenčně využívajícím zvukové možnosti domácích spotřebičů, tak i originálně artikulovaným názorem na podobu ambientní hudby a extrémně minimalistického techna.

Pan Sonic

Pro pochopení (přísně analogového) soundu, kterým finské duo proslulo, je nezbytné vzpomenout „stínového" člena skupiny Jari Lehtinena - stavitele hybridních nástrojů, z nichž Pan Sonic vyluzovali své frekvenčně upravené šumy, (ne)pravidelné tepy a rozostřené vibrace. Na druhé desce Kulma (=Zákoutí) už většinu zvuků produkuje speciální syntezátor s dvanácti oscilátory, jejichž vzájemné propojování umožňuje neslýchané modulace. V kombinaci s dalšími kuriózními instrumenty (syntezátor zabudovaný do psacího stroje, šestimetrový infrasonický tubus) a jednoduchými samplery či sekvencery se dvojici Vainio-Väisänen podařilo vytesat z nepropustného anorganického ledu podivuhodné zvukové ornamenty.

Dráždivé, brilantně vystavěné hlukové excesy (úvodní jatka Teurastamo) i několikavteřinové elipsy, tekuté písně evokující chemickou práci ve zkumavkách, asketickými buchy protkané techno útvary i bludné potápění v akváriu vlastní hlavy. Tahle hudba, navazující tam, kam už se třeba Throbbing Gristle nebo Einstürzende Neubauten neodvážili, je jako krápníková jeskyně: zvenčí vypadá hermeticky a krkolomně, ale vnitřek je plný vzrušujících tvarů a neotřelé krásy.

Pan Sonic|foto: Press kit

V období, kdy vznikají další dvě desky A (ona samohláska, jež se z názvu skupiny pružně přesunula do titulu velmi přesvědčivé desky) a o něco slabší Aaltopiiri (=Kruhová vlna) , načíná Mika Vainio také svou mimořádně bohatou sérii samostatných projektů. Především jeho sólová prvotina Onko z roku 1999 působí dodnes překvapivě. Zvuková instalace složená jen z „noise and drones" připomínala obraz, na němž sousedí expresivní barvy s vystřiženým kusem plátna.

Zatím poslednímu, rozměry i kvalitou výjimečnému počinu Pan Sonic předcházela kromě mnoha koncertů se sympaticky tvrdohlavou projekcí (legendární bílá čára na černém pozadí reagující pomocí osciloskopu připojeného k videoprojektoru na změny v toku hudby), také řada zaznamenáníhodných uměleckých spoluprací: s Carstenem Nikolaiem, islandským sborem Hljomeyki, někdejším frontmanem kapely Suicide Alanem Vegou, improvizace s Christianem Fenneszem nebo živáky s japonskými noisovými legendami Merzbowem (a nejnověji s Keiji Hainem).

Tohle nasazení nicméně neznamenalo rozředění sil: monumentální, čtyřdiskový, plných 234 minut trvající opus magnum jménem Kesto (= Síla/Trvání) je sumářem Vainiovy i Väisänenovy invence. První disk představuje dosud nejagresivnější polohu Pan Sonic plnou řeřavých ploch, bolestivých výbojů a distorzovaných zvuků, zatímco druhý je naopak vcelku přístupnou a pestrou electro kolekcí koketující se zárodky písňových forem. Na třetím, klíčovém CD tvořeném osmi delšími úseky, se dějí věci: spláchnutím na toaletě začíná hororová fúze seismických noisových otřesů, pronikavých sinusoid a jemných arktických lomů. Poslední disk s jedinou skladbou Radiation je pak hodinovou astrální lekcí v kryonizaci.

Pan Sonic|foto: Press kit

Předposlední desku Katodivaihe obohatila zvukem svého nástroje islandská cellistka Hildur Gudnadóttir, přesto mnohé z tracků dávají slovu „destrukce" zcela nový význam. Při poslechu výtečně dramaturgicky vystavěné nahrávky jako by se rozpouštěl časoprostor: tahle hudba s vztahuje k různým žánrům - od vážné hudby přes surový industriál až po dubstep - ale všechny je hravě překračuje. Zvukové hmotařství (viz studio-laboratoř Miky Vainia v Berlíně) mimo běžné hranice popisu, stranou uvažování o estetice nebo konceptech, tvorba evokující absolutní ušlechtilost i soundtrack k hardcore transgender pornu.

Novinka Gravitoni uzavírá patnáctiletou kariéru Pan Sonic ve velkém stylu.
Dvojice průkopníků, kvůli níž v polovině 90. let de facto vznikla novinářská škatule „power electronics", si tentokrát vystačí sama a znovu před nás klade otázku: jak je možné, že jejich tvrdohlavý redukcionismus zní pokaždé tak čerstvě, tak pestře? Přestože nás tu Pan Sonic opět bombardují nukleárními beaty a masírují atomovou basou zkříženou s temným (vysoko)frekvenčním vlněním, o manýře nemůže být řeč. Každá skladba je vybroušeným útvarem, v němž je znát precizní práce se zvukem, texturami i atmosférou. Najdeme tu zabijácké monolity, vysoce kinetické, ad absurdum vyhnané taneční formule (solidních 200BPM ve skladbě Corona) i kompozice osmirkované až na kost.

Ačkoli Mika Vainio vyslal spolu s deskou Gravitoni do světa lakonický vzkaz o tom, že po tomto albu se ukládají Pan Sonic k hlubokému zimnímu spánku, nepochybně se od obou introvertních hlukařů v brzké době dočkáme sólových alb. Vracím se na začátek: Pan Sonic míří k znehybnění, The Swans se vracejí.
Je skvělé slyšet, že i pro labutí píseň finských sonických inkvizitorů platí to, co z nich definitivně dělá jednu z klíčových akvizic moderních hudebních dějin: zkušené mistrovství a přirozenost experimentu v jednom.

Pan Sonic |foto: Press kit

(sólová) diskografie Pan(a)sonic:
Panasonic EP (Sähkö; 1994)
Vakio (Blast First; 1995)
Kulma (Blast First; 1997)
Osasto EP (Blast First; 1996)
A (Blast First; 1999)
B EP (Blast First, 1999)
Aaltopiiri (Mute; 2001)
Kesto /234.48:4/ (Mute; 2004)
Katodivaihe (Blast First petite; 2007)
Gravitoni (Blast First petite; 2010)