Kemialliset Ystävät a Islaja: Manifesty surrealismu z labelu Fonal

23. září 2010

Finské vydavatelství Fonal sdružuje pod svou střechou přibližně jedenáct aktivních, často personálně provázaných kapel, které tvoří jádro severského hudebního undergroundu. Snad žádný jiný label na světě nepůsobí v současnosti tak umělecky konzistentním a zároveň charakteristicky spřáteleným dojmem.

Mnohé fonalovské kapely si dokázaly během posledních let získat respekt nejvlivnějších zahraničních periodik. K nim patří i písničkářka Islaja a kolektiv Kemialliset Ystävät, které jsme před časem mohli slyšet živě také v Praze.

Muzikantská intuice a jakýsi extatický mír: to byly vždycky přednosti alb helsinské (momentálně v Berlíně usazené) divoženky Merjy Kokkonen, která si říká Islaja. Úhelnými kameny její odzbrojující produkce jsou zdánlivě náhodně rozeznívaná akustická kytara, basa a snivý, polorecitační vokální projev. Islajiny pochmurné písňové obřady šlo směle označit za vědomě ritualizovanou obdobu tehdy bujícího freak-folku.

Tři roky a tři kontinenty potřebovala finská písničkářka na to, aby opustila model lo-fi improvizace a zařadila se po bok jeskynních žen budoucnosti typu Bat For Lashes nebo Fever Ray; novodobých divoženek z velkoměst, jejichž elektrifikovaná hudba umí budit průzračné, netriviální emoce. Islajina záhadná, temnou glazurou přelitá muzika na nové desce Keraminen Pää (Keramická hlava) podivuhodně slučuje evropské vlivy Berlína a Helsinek, exotické nálady Hong Kongu i specifickou atmosféru Beninu - domova vúdú a sídla finsko-afrického kulturního centra.

02147926.jpeg

Akustické kytary, varhany, terénní nahrávky, - to všechno je skoro pryč. Ke slovu se dostává abstraktní elektronika a až nečekaně zřetelný, pečlivě vyladěný vokál. Aktuální deska zachycuje Islaju ve fázi, která čeká na každého nezařaditelného, progresivního autora: najednou je třeba vymyslet, jak se pohnout z místa, kudy pokračovat dál. Její hudba tu zůstává záhadná, osobní, její nekomunikativnost je i nadále tak tajnosnubně krásná. Její kouzla ale oproti dřívějšku začínají působit přeci jen trochu repetitivně a mechanicky.



O avantgardním kvartetu Kemialliset Ystävät (Chemičtí přátelé) se u nás moc neví. Jde vlastně o autorský projekt Jana Anderzéna, který se průběžně obklopuje kamarády sdílejícími jeho zaujetí pro dráždivé elektroakustické koláže. Jejich starší opusy zpravidla sestávají z mnoha krátkých, poloimprovizovaných mikrodramat, která kladou poměrně vysoké nároky na orientaci posluchače. Přesto se za touhle nadpozemskou hudbou skrývá až architektonická preciznost.

02147927.jpeg

Rekognoskovat terén znamená u Chemických přátel být připraven na to, že za každým rohem tu lze zabloudit. I když jdeme okolo stejného místa podesáté, nepoznáváme ho. Hudba kultivovaná v Petriho miskách. Intenzita a lehkost zároveň.

Jejich aktuální deska Ullakkopalo by klidně mohla být zvukovou obdobou Manifestu surrealismu: je to nahrávka vzpouzející se běžné logice i normám, postavená na radostném šílenství, na rozbíjení tvarů a jejich asociativním skládání. Nevěříte, že takové album může být strhující a zábavné? Věřte: v oslepujícím světle organického a komplexního soundu Kemialliset Ystävät blednou i leckteré elity současné avantgardní scény.

02147928.jpeg

Ne nadarmo recenzenti přirovnávají existenci téhle kapely k přírodnímu úkazu: jejich hudba se umí koukat nejen dopředu, ale hlavně někam do míst, jež nikdy pořádně nepoznáme, a která dost možná ani neexistují. Na konci září je na bilancování asi ještě trochu brzo, nicméně díky novince Chemických přátel už silného kandidáta na desku roku mám.

Spustit audio