Mika Vainio: Když lamželezo dojímá
Loni v létě jsme na Radiu Wave v podrobném profilu smutnili nad rozpadem finského noisového dua Pan Sonic. Tahle vlivná experimentální dvojice během takřka dvou dekád změnila tvář elektronické hudby a naším přáním bylo, aby po rozchodu oba pánové pokračovali ve svých sólových projektech. Jako první se této "výzvy" chopil produktivnější Mika Vainio.
Finský elektronik a trpělivý ohybač zvuku Mika Vainio je fenomén: paralelně s řadovými alby jeho domovské kapely Pan Sonic vydává svá sólová alba, na nichž za posledních více jak 15 let prozkoumal i ta nejutajenější zákoutí abstraktní elektronické hudby. Vainiův precizní, akurátní svět je zpravidla prost lidských stop - místy připomíná spíš černou díru, která probíjí čistou elektřinou. Jeho minimalismem a konkrétní hudbou poučené kompozice oscilují od surového noisu a precizních lekcí v zacházení s beaty až po radioaktivní vlnění na samé hranici slyšitelnosti.
Vainiova muzika je plná zámlk, nečekaných interpunkcí a předělů. Důležitou roli v ní - stejně jako v tradiční japonské architektuře - hraje práce s vyprázdněným prostorem. Není divu, že autorovou největší inspirací i nadále zůstává ticho: teprve z něho se zvolna rodí všechny ty podivuhodné tvary. Aktuální deska Heijastuva (v překladu „Odraz") představuje pro Vainia mírný úkrok stranou: chytrý redukcionismus přetrvává, ale místo syrové estetiky tu jde o nečekaně přímý tah na emoce. Finské sonické lamželezo, opět ukryté pod značkou Ø (čti: ohm), svými experimenty tentokrát zaměstnává intelekt i srdce.
Titulní sedmnáctiminutový track je rozkošnickou seancí, v níž jsou coby médium využity kytarové zpětné vazby. Vainio tu do praxe uvádí dávná zkoumání Roberta Frippa a Briana Ena, kteří v 70. letech minulého století experimentovali s feedbacky. Vainiovy zručné manipulace a loopy tu dávají vzniknout harmonické hmotě, jejíž stoický, odtažitý půvab nepokrytě dojímá. S tímhle materiálem se mohou v daném kontextu měřit snad jen vrcholné skladby Christiana Fennesze.
Zbylé tři tracky se v různých délkách pohybují na už typičtějším poli elektronického minimalu a subtilního obrábění zvuku. Delší kompozice Ankysiolyytti a Hikari jsou napůl meditativním soundtrackem k dovolené na Jupiteru, napůl rafinovanou zvukovou instalací. Vrcholy se ovšem na Vainiově novince skrývají v maličkostech: jedenapůlminutová skladba Ensimmäinen Valo je ukázkou toho nejdelikátnějšího melodického ambientu, který podlamuje nohy.
Je to požitek, naslouchat tvorbě člověka, jehož přirozené hledačství čas nijak neobrousil. Album Heijastuva, ztišeně promlouvající nejen „o světle a křehkosti života", je pro mě první opravdu silnou nahrávkou letošního roku.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
